Tím bych rád oslovil všechny,kteří můžou a chtějí přispět,nějakým příspěvkem či fotografií,

abychom, se mohli zasmát,nebo i zavzpomínat.

Na doby minulé, kamarádky a kamarády.

Na dávno zapomenuté příhody a podobně.

Je to skutečně konec jedné legendy, nebo by stálo zato oprášit,Meku(Mecca) kladenského trampingu,

kterou Černá Máry bezesporu byla.

Tramp:

V překladových slovnících se dočteme například.

Poutník, potulovat se, vandrovat, pěší výlet,kráčet,cestovat pěšky,plahočit se,

Šlapat po :světě, či konvencích.Pozn.autora

Parníky jezdící bez pravidelné trasy.

To je z anglického překladu.

Z němčiny:tulák, stopař, auto stopař.

V jiných jazycích je nenajdete. Ty už mají své specifické výrazy pro tuláky a trampy.

Pro českého trampa se hodí snad všechny zde zmíněné překlady.

Počátek trampingu u nás se traduje kolem roku 1918-20. I když, někteří tvrdí i dříve.

„V roce 1931 došlo dokonce k zásadnímu konfliktu se státní mocí. To je Kubátův zákon. Tehdy údajně až 15.000 trampů dokonce demonstrovalo v Praze. Co to bylo ten Kubátův zákon?“

Co byl je úplně jedno, ale do češtiny přeloženo, podmanit, ovládnout, znásilnit, zaškatulkovat.

Něco, co prostě zařadit nejde. Jako pozdější různé trampské unie začleněné do národní fronty. Kde jsou? To prostě nejde. Tramping, je o volnosti a svobodě. Například: „kam jedeš na čundr“ odpověď „ještě nevím“.

Z různých zdrojů jsem zjistil, ať z knih, či od pamětníků. Pravdě podobně se jedná, o tramping, jak jej známe dnes.

Když si vezmeme, různé trubadúry, jak se jim tehdy říkalo, potulné rytíře, není to podobnost čistě náhodná? Oni se přece také toulali bez, zdánlivého cíle. A většinou došli až tam, kam potřebovali.

Skutečnost je ale asi trochu jinde. V dřívější době bylo přeci běžné, že se chodilo vandrem. Nebo jak se říkalo na zkušenou. To až noví moci páni zavedli hranice a jazykové bariery. Po českých zemích se mluvilo snad všemi jazyky světa. Tak tovaryš nebo umělec nějakého řemesla bez problémů mohl jít vandrem do Vídně, Paříže čí Londýna.

Myslím si, že krajánek byl daleko užitečnější než tisíce úředníku. On prošel svět ,tu, něco odposlech, tu se něco naučil a šířil to dál. A tak se šířila kultura, umění, řemesla, proto je většina vládců pronásledovala. To byla jakási osvěta a tu žádný vládce bez svého dohledu nepotřebuje.

Vždycky to nemuseli být nutně darebáci a lapkové a z vlastní zkušenosti, za ta léta trampování jsem potkal pěknou řádku slušných a poctivých trampů.

A že mezi nimi byli lékaři, inženýři, umělci, zedníci, tesaři, zámečníci, atd. A pak ,vznikaly zajímavé slovní spojení. Jdeme na čundr. A kdo jede Franta „Podejcihlu, Doktor, Indža, Tarantule(kulhal), Prcek,Bludička, Vejrostek, Kristus,Muslim,Kudlanka“. A mnozí jsme ani nevěděli jejich pravá jména.

Ono to mělo něco do sebe, když v zájmu boje proti nedovolenému shromažďování mládeže(rozuměj trampingu), přišla VB a ptala se po panu XY, nemuseli jste lhát,protože jste skutečně nevěděli, kdo to je.Nemohu nevzpomenout paradoxu ,když nám rozehnali řádně hlášenou akci Dědkův Škrpál,kde se do mládeže započítal Mařena z Rujany,tehdy požehnaných 70 let věku, Patrik z Indiana a mnoho dalších,kteří by určitě rádi vzali za své, Tu mládež.

Jenom trampové dokázali podpálit les. A né , lesní dělnici, kteří tam pálili chvojí.

Vyhláška o zákazu rozdělávání ohně do 50m od lesa. Sedmdesátá léta.

Většinou jsme se s hajnými znali a tak nebyl problém.

Zpátky k trampům. To, že pražská smetánka z tohoto fenoménu udělala módu, ještě neznamená vznik trampingu. Trampové, byli, jsou a budou. Bez ohledu na vlády a politická uskupení.

Dnes potkáte trampa, který prošel celý svět a ani nevíte, že je tramp. Je normálně oblečený a hlavně slušný k přírodě. Nedává okázale na odiv lidem, že je členem jakési asociace, či jiného nesmyslu.

Má prostě domovenku, pokud ji má, pokud ji nemá, tak je to Tramp bez domovenky.

Ale duchem je tramp a mnohdy ani neví, že by ho tam někdo rád zaškatulkoval, aby se musel řídit, různými příkazy a zákazy osadní radou a nevím čím ještě.

O tom TRAMPING skutečně není!!!

Od toho jsou jiné instituce, jako strany, sdružení a organizace různých typů.

Proto se považuji za trampa, abych toto nemusel absolvovat.

Šleháni stejnými větry .

Pronásledováni stejnou policií,

Trampové celého světa jsou bratři.

Cancnul Lišák L.p.15.07.1967

Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /

Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!