Policie

Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /

Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!

Z knížky ,,Jak jsme dělali tramping“

Jednoho pátečního dne roku 1969, se opět vypravili do ,,Kvelbu“ na Podkozí. Jenom oni dva, neboť Tom, třetí z dnešní party, měl za nimi ten den z pracovních důvodů přijet až večer.

Stěny ,,Kvelbu“ krom parůžků lesní havěti zdobily hlavně vzácní vycpaní ptáci. Jestřáb, káně myšilov, poštolka, dokonce i vzácný sokol stěhovavý a různé druhy sov a výrů, chlouba Tomova interiéru, dědictví po jeho předcích!

Nad starou postelí, která přinejmenším pamatovala první republiku a která zabírala čtvrtinu ,,Kvelbu“, vysel obraz vyvedený v oleji, výstavní to kýč znázorňující říjícího jelena od neznámého autora, na mnoha místech prostřílen kulemi Tomovými! Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli ten jelen na tom obraze ,,řval proto, že do něj Tom střílel, nebo pro to, že ho ten ,,umělec“, tak ,,zmršil!“

Důvod střelby byl prostý! Když se Tom na ,,oko“ naštval, Kaňkura se ukryl za masivní pelest postele. Tom zahájil palbu ze své pistole, na ten obraz nad jeho kudrnatou hlavou! Takhle občas spolu ,,blbli!“ Byla to jen taková hra. Oni dva, to byla dvojka k pohledání!

Ta pistolka byl malý ,,poplašňák“, který měl odvrtanou hlaveň, dávala se do něho poplašná patronka a brok. Průbojnost na krátkou vzdálenost byla až překvapivě dobrá.

A teď ležela tato pistolka smutně a opuštěně na dubovém stole.

Dewi jí vzal do ruky, chvíli si jí prohlížel a pak jen tak z legrace zamířil na vycpanou sovu ušatou. ,,Ustřelím jí ucho“ povídá v žertu. ,,Tím se netrefíš ani do vrat, má to krátkou hlaveň a nemá to mušku“ odpoví Kaňkura.

Dewi položí pistolku zpátky na stůl a oba pokračují v klábosení a v očekávání příjezdu kamaráda Toma.

Náhle třeskne rána! Kaňkura strne!

Dewi drží v ruce tu malou pistolku a jedno ucho sovy ušaté pomalu klesá k podlaze.

,,Proboha, Tom se posere, fakt posere!“ zahořekuje Kaňkura. Sebere pírko z podlahy a zasune ho sově zpět, odkud bylo násilím vyrváno!

Když se objevil Tom, oba kluci se poťouchle usmívali a nápadně pokukovali na trofejní stěnu. Tom zavětřil jako ohař. Pojal podezření a začal prohlížet ony zděděné památeční trofeje. Snad nějakým nadpřirozeným vnuknutím zatahal sovu ušatou za obě uši. Když mu jedno ucho ostalo v ruce ztuhl. Potom nám chvíli nadával, potom se tomu dlouho smál!

Celý večer si ho Kaňkura dobíral: ,,Ale stejně to byla mistrovská rána, co říkáš Tome!

,,To byla! Uznávám volové!

( Štěstím pro oba kluky bylo, že Tom nezahájil palbu. Za pelest postele by se oba nevešli!)

K příběhu z roku 1969 o kterém hovoří článek ,,Jedna rána stačí“, se váže tato zajímavost!

V loňském roce, po 43 letech od oné události, kamarád Tom zcela náhodně navštívil výstavu v Policejním muzeu České republiky v Praze na Karlově.

V jedné vitríně, pod názvem ,,Vyrobili si sami“, objevil onu malou poplašnou pistolku o které se v článku píše, kterou si kdysi jako kluk předělal na brok. Pod ní byl nápis:,,Tvůrce chtěl dodat nápisem světovosti…“

On totiž Tom tenkrát na tu pistolku ještě vyryl ,,honosný“ nápis, podle kterého jí po letech identifikoval!

Kdysi jí věnoval jednomu svému kamarádovi, Marvanovi. Jaký byl další osud této pistolky a proč se objevila právě v této expozici nemá tušení!

Když jsem viděl novoročenku Kamarádů z Vyšehradu, kde přejí Suchou Stezku, hned jsem si vzpomněl na Skupinu Močálové. Tato skupina nedávno oslavila 40. výročí založení.

Na Vyšehradě se scházela velká parta kamarádek a kamarádů z různých osad a koutů Kladenska.

Začínali tam i „PADOUŠI“ dnes je známe, jako“ P.A.Douši“,(z donucení úředníků,kterým se nelíbil jejich název „PADOUŠI“, protože se neslučoval s tehdejším světovým názorem a byli by špatným příkladem pro mládež).

Sleziny se pořádaly většinou ve čtvrtek, kde se domlouvaly příští vandry a potlachy.

Kdo chtěl někam vyrazit na čundr, zastavil se na Vyšehradě a věděl, kam se kdo a kdy chystá.

Byla to taková trampská ústředna. Tak nebylo divu, že lidí přibývalo.

V roce 1969 tam obsluhovala starší paní neurčité národnosti, někdo říkal Jugoslávka a někdo Bulharka, nevím. Podstatné je, že se hospoda zaplnila a milá hostinská musela běhat. Jednou při jedné takové větší sešlosti, to nevydržela, a protože neuměla dost dobře česky, začala nadávat po svém, „vy chlasčíte, jako, jako ten močál“.

Tak když byla další slezina a kamarádi přišli, ozývalo se “ á Močál přišel“. Protože jich chodilo více

uchytil se název Močálové a tak si říkají dodnes.

Proto mě zaujala ta „Suchá stezka“ z Vyšehradu.

Ahoj Dědkové.26.1.2010

Máme tady takovou bandu lidí, co se zajímá o střelbu z kanónu.

Většina z těch kanonů je samo domo, kámoši jsou soustružnici

a tak si je dělají sami.

Zhruba jednou ročně vyrazíme na střelby. Jedeme poměrně daleko,

je to tady odtud něco přes 300 mil, ale stoji to za to.

Střelnice je na louce v lese, no prostě paráda. Jedem vždycky alespoň na tři dni

a kempujeme přímo tam.

První den si každý najde místo na palebné čare a muže si vystřelit několik

zkušebních nábojů. Druhý den začíná soutěž do terčů.

Jsou tam tři kategorie :

Kanóny s vrtanou hlavni střílí na 200 metrů do terče.

Kanóny s hladkou hlavní střílí na 100 metrů do terče.

Hmoždíře střílí na 150 metrů ke kolíku.

Každý střílí deset ran a potom jdou porotci zkontrolovat terče, změřit jak daleko

nebo blízko, dopadli střely z hmoždířů.

Potom se vyhodnotí vítězové, rozdají se ceny a dokonce dne se střílí ze všeho, co kdo

přinesl.

To by jste kolikrát nevěřili, co se tam sejde za zbraně.

Večer se pak pije a veselí. Ta banda kamarádů, se kterýma střílím, jsou taky kytaristi

a tak si sebou vždy bereme nástroje a večer hrajeme. Prostě, jako na vandru.

S heslem „HLAVNĚ ČISTý HLAVNĚ“ se loučím.

Čau Béda.