Jak vlastně vznikl Tramp?

Tramp:
V překladových slovnících se dočteme například.
Poutník, potulovat se, vandrovat, pěší výlet,kráčet,cestovat pěšky,plahočit se,
Šlapat po :světě, či konvencích.Pozn.autora
Parníky jezdící bez pravidelné trasy.
To je z anglického překladu.
Z němčiny:tulák, stopař, auto stopař.
V jiných jazycích je nenajdete. Ty už mají své specifické výrazy pro tuláky a trampy.
Pro českého trampa se hodí snad všechny zde zmíněné překlady.

Počátek trampingu u nás se traduje kolem roku 1918-20. I když, někteří tvrdí i dříve.
„V roce 1931 došlo dokonce k zásadnímu konfliktu se státní mocí. To je Kubátův zákon. Tehdy údajně až 15.000 trampů dokonce demonstrovalo v Praze. Co to bylo ten Kubátův zákon?“
Co byl je úplně jedno, ale do češtiny přeloženo, podmanit, ovládnout, znásilnit, zaškatulkovat.
Něco, co prostě zařadit nejde. Jako pozdější různé trampské unie začleněné do národní fronty. Kde jsou? To prostě nejde. Tramping, je o volnosti a svobodě. Například: „kam jedeš na čundr“ odpověď „ještě nevím“.
Z různých zdrojů jsem zjistil, ať z knih, či od pamětníků. Pravdě podobně se jedná, o tramping, jak jej známe dnes.
Když si vezmeme, různé trubadúry, jak se jim tehdy říkalo, potulné rytíře, není to podobnost čistě náhodná? Oni se přece také toulali bez, zdánlivého cíle. A většinou došli až tam, kam potřebovali.
Skutečnost je ale asi trochu jinde. V dřívější době bylo přeci běžné, že se chodilo vandrem. Nebo jak se říkalo na zkušenou. To až noví moci páni zavedli hranice a jazykové bariery. Po českých zemích se mluvilo snad všemi jazyky světa. Tak tovaryš nebo umělec nějakého řemesla bez problémů mohl jít vandrem do Vídně, Paříže čí Londýna.
Myslím si, že krajánek byl daleko užitečnější než tisíce úředníku. On prošel svět ,tu, něco odposlech, tu se něco naučil a šířil to dál. A tak se šířila kultura, umění, řemesla, proto je většina vládců pronásledovala. To byla jakási osvěta a tu žádný vládce bez svého dohledu nepotřebuje.
Vždycky to nemuseli být nutně darebáci a lapkové a z vlastní zkušenosti, za ta léta trampování jsem potkal pěknou řádku slušných a poctivých trampů.
A že mezi nimi byli lékaři, inženýři, umělci, zedníci, tesaři, zámečníci, atd. A pak ,vznikaly zajímavé slovní spojení. Jdeme na čundr. A kdo jede Franta „Podejcihlu, Doktor, Indža, Tarantule(kulhal), Prcek,Bludička, Vejrostek, Kristus,Muslim,Kudlanka“. A mnozí jsme ani nevěděli jejich pravá jména.
Ono to mělo něco do sebe, když v zájmu boje proti nedovolenému shromažďování mládeže(rozuměj trampingu), přišla VB a ptala se po panu XY, nemuseli jste lhát,protože jste skutečně nevěděli, kdo to je.Nemohu nevzpomenout paradoxu ,když nám rozehnali řádně hlášenou akci Dědkův Škrpál,kde se do mládeže započítal Mařena z Rujany,tehdy požehnaných 70 let věku, Patrik z Indiana a mnoho dalších,kteří by určitě rádi vzali za své, Tu mládež.
Jenom trampové dokázali podpálit les. A né , lesní dělnici, kteří tam pálili chvojí.
Vyhláška o zákazu rozdělávání ohně do 50m od lesa. Sedmdesátá léta.
Většinou jsme se s hajnými znali a tak nebyl problém.
Zpátky k trampům. To, že pražská smetánka z tohoto fenoménu udělala módu, ještě neznamená vznik trampingu. Trampové, byli, jsou a budou. Bez ohledu na vlády a politická uskupení.
Dnes potkáte trampa, který prošel celý svět a ani nevíte, že je tramp. Je normálně oblečený a hlavně slušný k přírodě. Nedává okázale na odiv lidem, že je členem jakési asociace, či jiného nesmyslu.
Má prostě domovenku, pokud ji má, pokud ji nemá, tak je to Tramp bez domovenky.
Ale duchem je tramp a mnohdy ani neví, že by ho tam někdo rád zaškatulkoval, aby se musel řídit, různými příkazy a zákazy osadní radou a nevím čím ještě.
O tom TRAMPING skutečně není!!!
Od toho jsou jiné instituce, jako strany, sdružení a organizace různých typů.
Proto se považuji za trampa, abych toto nemusel absolvovat.

Podobné příspěvky

  • Staří Vlci 12.2.2001

    Tak jsem se byl včera po dlouhé době, podívat v Horníku. A Vlčáci nezklamali,hráli krásně,zpívala celá hospoda, i nějaké tancování tam bylo.Prostě tak, jak to má být, na takové slezině.
    Bohužel jsem se zapomněl, v tom fofru zeptat, jak často a kdy tam hrajou.
    Tak se ozvěte Vlčáci, ať to sem můžeme dát! Kdyby si někdo chtěl zatancovat a poslechnout dobrou muziku.
    A díky za krásný večer.
    Jardocka
    Staří Vlci
  • Akce jižní Čechy 4.9.2010

    Ahoj všichni kamarádi,

    dovoluji si vám zaslat postřeh z reportáže z našeho tažení na Jižní
    Čechy respektive Píseckou Smoleč tak jak to viděl Náš reportér Paňák.
    viz příloha.
    Děkuji ti Petře

    p.s. Děkuji samo sebou všem zúčastněným
    Jaroslav Peltán

    Akce jižní Čechy – 4.9.2010.
    Tudlenc, když sedíme v Pastýřce, povídá kapelník Jaryn, že podzimní turné po vlastech Českých začínáme v Písecké Smolči.

    Na naše pozdvižené obočí oznamuje, že to je v jižních Čechách a že má kousek odtud chalupu ve Slabčicích, a tam jako že můžeme bivakovat. Vzhledem k tomu, že v obci neplatí za odvoz odpadu, kapela chápe a souhlasí. Rejpal Dědek okamžitě nahodí otázku “ Dobrá a jak se tak dostanem? Koleje tam nevedou a letiště je ještě v plenkách“. Houslista Čahoun zděšen dálkou okamžitě tvrdí, že jeho škodovka trucuje a nejede, nemá kola a vlastně ani motor. Věříme mu to a tak záchrana přichází od Dana co dobro obsluhuje, že prý povoz má a koně k němu nepotřebuje. Kukymu naštěstí prý přední kolo jen vibruje ale ještě neupadlo a tak tam snad všici dojedem. Souhlasíme! Ale náhle Kuky vece – musím přibrat svého „Mimineka“, máma poručila a Dan že má v pátek ještě rozdělanou nějakou práci a tak se pojede až v sobotu. Navigátorem je pověřen basista Jizva což nás v zápětí dovedlo k myšlence, že asi ke hraní zřejmě nedojde. Není zbytí, opět souhlasíme a objednáváme kořalku.
    V pátek tak vyráží Kuky, sním Miminek, zvukařka Stará větev a moje maličkost směr Slabčice, kde večer v místní Osvěžovně se přehoupne do brzkého rána. Čekáme na zbytek, tedy na podstatnou část kapely. Desátá, jedenáctá a už i dvanáctá hodina odbila a nikdo nikde. Čekaní vyplňujeme prací na zahradě a štípáním dříví, přeci jen je v chalupě neteplo. A Dědek rád topí v kamnech dřívím, které někdo připraví. Začínáme pochybovat o navigačních schopnostech Jizvy – a skutečně, po dvanácté se hoši telefonicky ozývají z Benátek a že prý si to již uhánějí na Tábor. Po upozornění, že na Písek nemusí přes České Budějovice, mění směr a do půl hoďky sou tu, co by dup. To bylo radosti a objímání, všichni melou pátý přes devátý, jedině Dědek nakládá do kamen a v očích má podivný lesk. Začínáme mít obavu o chalupu a táhneme ho ven, kde Jizva zrovna vypráví jak opět vyhozen
    z baráku, jsa na nuceném vandru, vařil sekyrkovou polévku. Když se od omastku, brambor a krup dostal k té sekyrce, Dědek vytřeštil oči a hnán asociací vyhrkl “ Kamna, kamna, musím honem přiložit“. A jsme zase tam, kde jsme byli.
    Nastává porada, jak se vlastně do Smolče přesuneme, když máme nástroje a komba. Nikdo nechce šoférovat, tedy spíše abstinovat. Prý jestli nemá Jaryn nějaký vozík, a co myslíte? Má! Starej vozejk na trávu, s kolama obitýma obručema, byl okamžitě zařazen do vozového parku Tři a půl Bandu. Je provedena zběžná kontrola brzd a sbíhavosti a určen dvoutaktní motor Dědek – Jizva. Lepení na pneu nabylo nalezeno, ale i tak to risknem. Dědek chodí po zahradě s banjem a preluduje, ostatní nakládají Bandvůz proprietami ke hraní, a tak Jaryn vyrušuje Dědka s prosbou, zda by také nepomohl a alespoň si ze stodoly přinesl klobouk. Za vzdalujícím se Dědkem se nese jeho hudrování – hraje na banjo „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Konečně je pátá hodina, vše naloženo a můžeme vyrazit. Vozík na silni dělá takovej randál, že lidé vycházejí ze vrat s nadějí, že do obce zavedli vlak. U Slabčického kostela vybíhá farář a že prý mu z toho rámusu ten přibitej spadl s krucifistu. Přezíráme jeho nářky a smekaje klobouky na pozdrav všech přihlížejících, rázně míříme i s povozem do místní Osvěžovny. Po doplnění paliva vyrážíme směr Písečná Smoleč. Danovy těžkne dobro při sdělení, že je to pouhých necelých osm kilometrů. Zapřažení šimlové však vědí své a tak po ostré chůzi jsme za dvacet minut na místě, kde se dovídáme, že hospodskej Josef vyvěsil plakáty teprve včera večer – prý z obavy, že by mu do hospody chodili lidi. Postavíme ozvučení, dáme pivko a úderem šesté začínáme hrát pro tři lidi, sedících v hospodě z kterých je jeden nahluchlí děda hospodského. Neházíme flintu do žita a skutečně naše muzika začíná lákat kolemjdoucí lidičky. Nejprve strkají do dveří jenom hlavu ale později i nohy. V půl sedmé dorazí horda z chatové oblasti nedaleké Vltavy a atmosféra se rázem mění na příjemné hraní s příjemnými lidičkami. Postupně se zapojují do zpěvu a v osm hodin s námi řve celá hospoda Rikatádo. Hospodský jako tornádo roznáší zlatavý mok a začíná se i usmívat – náhle mu lidé nevadí. Čahoun málem zavařil housle a nemaje strach z odjezdu popíjí
    s námi pivko. Časem se od něj dovídáme, že ty Krušovice se fakt hodně zlepšili a to pivko je opravdu moc dobré. Vysvětlujeme mu, že pivko je fakt skvělé, ale že on nemá Krušovice, ale desítku Zlatého bažanta. Nereptá, nasává dál a chutná mu stále skvěle. Hospodský Pepa v deset dává k dobru přeuzenou koninu a tak nálada stále stoupá. Když k tomu o půlnoci přidá topinky nemá to vůbec chybu. Lidičkám se nechce domů takže je musíme vyhodit, nemáme totiž už co hrát. Ukončení lidičkám zřejmě nevadí, chtějí se s námi hromadně vyfotit. Přání plníme a vyrážíme noční krajinou zpět do Slabčic. V polovině cesty nám klekl motor, Dědek s Jizvou si zadřeli písty a tak nám s povozem pomáhají místní. Za půl hodinky již sedíme v naší stodole a s námi i starosta obce s přáteli. Dovídáme se, že se šli juknout jen na chvíli, ale už zůstali do až konce. Plánujeme akci na příští rok. Prý na dožínky. Jaryn hned navrhuje složit koňskej povoz z dílů co má rozvěšený po stodole. Krotíme ho, loučíme se s přáteli a jdeme bivakovat. Byl to fakt pěknej den a ještě hezčí večer. Škoda, že jste nebyli s námi.

    Paňák, dokumentarista.

    Pro další fotky klikni zde: Třiapůl Band Fotogalerie
    Cesta na Smoleč
  • Kalifornští Kanonýři

    Ahoj Dědkové.26.1.2010
    Máme tady takovou bandu lidí, co se zajímá o střelbu z kanónu.
    Většina z těch kanonů je samo domo, kámoši jsou soustružnici
    a tak si je dělají sami.
    Zhruba jednou ročně vyrazíme na střelby. Jedeme poměrně daleko,
    je to tady odtud něco přes 300 mil, ale stoji to za to.
    Střelnice je na louce v lese, no prostě paráda. Jedem vždycky alespoň na tři dni
    a kempujeme přímo tam.
    První den si každý najde místo na palebné čare a muže si vystřelit několik
    zkušebních nábojů. Druhý den začíná soutěž do terčů.
    Jsou tam tři kategorie :
    Kanóny s vrtanou hlavni střílí na 200 metrů do terče.
    Kanóny s hladkou hlavní střílí na 100 metrů do terče.
    Hmoždíře střílí na 150 metrů ke kolíku.
    Každý střílí deset ran a potom jdou porotci zkontrolovat terče, změřit jak daleko
    nebo blízko, dopadli střely z hmoždířů.
    Potom se vyhodnotí vítězové, rozdají se ceny a dokonce dne se střílí ze všeho, co kdo
    přinesl.
    To by jste kolikrát nevěřili, co se tam sejde za zbraně.
    Večer se pak pije a veselí. Ta banda kamarádů, se kterýma střílím, jsou taky kytaristi
    a tak si sebou vždy bereme nástroje a večer hrajeme. Prostě, jako na vandru.
    S heslem „HLAVNĚ ČISTý HLAVNĚ“ se loučím.
    Čau Béda.
    Na palebné čáře
    Střelba
    Ten byl hodně hlučný
    Zátiší
    To je Dělo
    Zlatý kanón
    Parádní záběr
  • Opravdu nepravdivé pověsti ?

    Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /

    Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!
  • Až všechno zničíme?

    A neb jak přijít o iluze.
    Nic nového pod sluncem!
    Agitka a nebo náborovka, to se říká u nás v hospodě. Když přijdou muzikanti do cizí hospody, plné neznámých lidí.
    Já poslouchám „Country rádio“ už od začátku jeho vysílání.
    Wabi Joe hned jak slyšel „Panu Bohu do oken„, povídá hádej, kdo vyhraje pohár country rádia?
    No vsadili jsme se a já prohrál, protože jsem tvrdil, že čundráci se nenechají.
    Takže,Gratulujeme :Všem a mrzí nás, že bylo rozhodnuto předem.
    Děkujeme za krásnou muziku!
    2 Gladly S.W. :Vítr nad Berounkou
    3 Lignit: Námořnická
    4 Jitka Vrbová : Helena Maršálková Zase praská v krbu dříví
    5 Žalman a spol: Divokej horskej tymián
    6 Radek Tomášek : Jižní vítr
    7 Greenhorns : Mirek Hoffmann Dívka s vlasem medovým
    8 Greenhorns : Mirek Hoffmann Odvolejte kněze
    9 Bratři Ryvolové a přátelé : Sedmnáct dnů
    10 Mirek Černý: Charlie a Fantom 305
    Důležité je, že jsou všichni spokojeni.
    Byl druhý ve Slavíkovi, tak „Zlaté “ neohrozil „Slavíci“ jsou spokojeni.
    Na „Country Rádiu“ , zanedbatelné.
    Národ se baví : “ konečně o tom někdo mluví„, jako například:
    Dejte něco s Dvořákem a Bohdalkou, nebo:

    A Ti, o kterých je řeč, jsou spokojeni, že národ je spokojený!
    Tak není co řešit?!