Čas.

My lidé si myslíme, že vládneme světem, že jsme ze všech nejmocnější, ale to se pletem.
I my máme svého pána, zná ho každý z nás, je to vládce neúprosný, jmenuje se čas.
Každý den mu podléháme, ve svém boji marném vždyt’ hned jak se narodíme, okamžitě stárnem.
Od včerejška k zítřku běží, tak rychle, až k zlosti, jen zavadí o přítomnost, již je minulostí.
Od mladosti k stáru letí, stárnu já i svět, včera jsem byl malý chlapec, zítra budu kmet.
Čas, tak jako moudrý vládce, spravuje svou zem, ať jsi chuďas nebo boháč, měří stejně všem.
Počítá nám dny i roky, na tvář kreslí vrásku, přináší nám žal i hoře, nosí však i lásku.
Poklonit se před tím pánem, měl by každý z nás, poděkovat, že jsme tady, že nám dal svůj čas.
Jaroslav Král

Oslava piva

Projel jsem já mnoho států, v mnoha zemí jsem já byl, chci vám nyní vypovědět, co já v těchto zemích pil.

Angličané mě hostili, coby bytost lidskou, tím nejlepším co prý mají, vyhlášenou whiskou.
Francouz zase na mě koukal, s otevřeným zobákem, velice se vytahoval, nejlepším prý koňakem.
Poláci mě přivítali, chtěli vyzkoušet můj vkus, proto do mne nalévali, ten odporný špiritus.
Ještě dále na východě, v státě s městem Moskvou, tam mě stále častovali, dost kvalitní vodkou.
Ve studeném Skandinávsku, kde se málo pije, tam mně zase hostívali vodkou Findlandie.
A na jihu, na Balkáně, ač tam nežiji, nalévali stále do mě, tu svou rakii.
Španělé a Italové prý horkou krev mají, svojím rudým, sladkým vínem, břicha nalévají.
A národu německému nejvíce je milo, když jim hrdlo proplachuje to bavorské pivo.
Nikde mi moc nechutnalo, vždycky jsem si přál, aby ke mně domů jeli a já na pivo je vzal.
A v té české restauraci, natočit bych dal, pivem bych si s nimi připil, a pak povídal.
Koukněte se na tu barvu, slunce je v ní plno, tuhle barvu může dodat, jenom České zrno.
A nahoře hustá pěna, bílá jako stěna, tuhle krásnou kombinaci vaše pití nemá.
Přičichněte ke sklenici, cítíte jak voní, to je vůně jen ze chmele, co se v Čechách rodí.
Musíte si uvědomit a není tomu divu, že před těma patokama dávám přednost pivu.
Jednou za čas dát si prcka může být i hezké, nejlepší však na světě je dobré pivo české.
Jaroslav Král

Píseň pokročilých penzistů

Píseň pokročilých penzistů
Napijme se vínka zvolna
než přejdeme na vodu.
Sešli jsme se spolu znova
ze studijních důvodů.

Zkoumáme a konstatujem,
ač je nám to nemilo –
za ty roky co se známe,
že se hodně změnilo.
Tomu vzali slepák, žlučník
a té zase dělohu,
další stůňou na ledviny,
pět jich pajdá na nohu.
Máme brýle – nejmíň dvoje,
z porcelánu protézu,
v uších vatu, v kyčlích nerez,
na zápěstí ortézu.
Nechceme už šperky, prachy,
nechceme už akcie,
potom bychom mřeli strachy,
že nás někdo zabije.
Přece jen už nejsme mladí,
přemáhá nás únava.
Když skleróza hodně řádí,
depka s námi zamává.
Přibyla nám kila, vrásky
a ubyly radosti.
Prořídly nám zuby, vlásky,
došlo už i na kosti.
Sedíme už doma klidně –
prostě jak kus pařezu.
Svaly měknou, páteř tuhne,
radši nikam nelezu.
V plících píská, v uších hučí
a občas pšouk uniká.
V kloubech vrže, v břiše kručí,
to je pěkná muzika.
Nebudeme si den kazit,
zvolejme jak jeden muž –
neztrácejte klid a humor,
Nezoufejte – bude hůř!
Víme dobře – nepomůže
naříkat a bědovat.
Ještě přece zbylo hodně
z čeho se lze radovat!
Ještě tu jsme, ještě žijem,
hřejem se na sluníčku.
S chutí jíme, s chutí pijem,
zpívejme si písničku!

Loudění.

Povídal jsem jedné včelce, pohladím tě po prdelce, že to byla včelka milá, tak mně moudře odvětila. Špatně by to dopadlo dala bych ti žihadlo, ty bys mohl bolest míti, já bych měla konec žití.
Povídal jsem jedné vose, pohladím tě po tvém nose, že to byla vosa milá, tak mně moudře odvětila. Špatně by to dopadlo, dala bych ti žihadlo, ty by jsi měl bolení já jen zadku pálení.
Povídal jsem jedné sršni, pochovám tě ve své hrsti, že to byla sršeň milá, tak mně moudře odvětila. Špatně by to dopadlo, dala bych ti žihadlo, ty bys mohl pohřeb míti a já s tím musela dál žíti.
Povídal jsem jedné holce, poplácám tě po prdelce, že to byla holka milá, facku mně hned napálila. Vše však dobře dopadlo, vždyt’ neměla žihadlo, do dneška s ní doma žiji a skládám o ní poezii.
Jaroslav Král

Černému Kladnu.

Změnilo ses moje město, proslunilos svoji tvář,
nikdy více neuvidím na obloze rudou zář.
Vyhasnuly tvoje pece i v podzemí ustal ruch,
ocelové ztichlo srdce, umlklo i to Zdař Bůh.
Komíny dnes nehalejí, tvoje skráně v černý flór
a v noci tě již neovládá, temný démon – alkohol.
Říkalo se, že jsi černé, dnes již nejsi takové,
vždyt’ z černého zůstali ti jenom tvoji Rómové.

Když visíš?

Visíš-li v jeskyni hlavou dolů.
Měň často nohy.
Cancnul Bažik L.p. 15.07 1967

Slunce

Před tebou klekám slunce mé, skláním se před tvým leskem.
Jak jsi se asi zrodilo? Bylo to Velkým třeskem?
Či Héfaistos tě vykoval, ze zlata, které teklo?
Prý dal ti život Stvořitel, když řekl : ” Budiž světlo.”
A od té doby stovky let zahříváš moji zemi,
tvé louče denně krášlí svět, jsi milováno všemi.
Bylo jsi bohem národa, co klaníval se tobě,
zatím co ty jsi stále tu, ten národ již je v hrobě.
I jméno králi dalo jsi, co svému lidu vládl,
zatím co ty tu stále jsi, jeho trůn dávno padl.
Prý jednou zhasne tvoje zář a všude bude temno,
to však již budu v hrobě spát a bude mi to jedno.

Měsíce

Zkraje ledna, po Silvestru mnohá dívka bledne, buďto to má ještě z chlastu, nebo v září slehne.
Na únor mi nesahejte, krátký měsíc to je, moc hezky se u Matěje s holkou koketuje.
V březnu za kamna nelezem, čím bychom v nich topili, raděj jsme se na Josefa, všichni svorně opili.
Jaro v dubnu k hříchu svádí, kluk na holku dotírá, ta však místo milování, vyvede mu apríla.
Na Petřín jsem v květnu chodil, líbával se pod Máchou i dnes chodím tímto směrem do hospice za bráchou.
Červen přináší nám léto, zraji plody v přírodě, někdo u vody jej tráví, já je mám rád v hospodě.
Na červenec se vždy těším,z polích mizí obilí,do stohu si zalezeme s pěknou holkou na chvíli.
Srpen je čas dovolených, k moři lidi vyhání, zatím co se opalují, vykradou je cikáni.
Září měsíc pohodový, houby pěkně rostou, na nich můžeš sbalit holku, jako dlaždič sprostou.
Říjen to je babí léto, hlas jelena z lesa zní, s laněmi se potom páří, až mu člověk závidí.
Po příchodu listopadu chmurný čas nám nastává, na nároží mrzne holka, co své tělo prodává.
Prosinec je měsíc svátků, dárky rychle seženem a potom se pod stromečkem dobrým jídlem přežerem.
Jaroslav Král