Opravdu nepravdivé pověsti ?

Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /
Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!

Podobné příspěvky

ORANŽOVÝ EXPRES

Děkujeme Pavlovi za nádherný článek, který vysvětluje různé třenice, kolem této písně.
ORANŽOVý EXPRES – ORANGE BLOSSOM SPECIAL

Na LP desce „Greenhorns ´71“ je na straně „A“ v pořadí jako poslední – šestá skladba –
zařazena písnička „Oranžový Expres“. Pojďme se na chvíli podívat do historie a dozvědět se o téhle písničce více. Za text dostal Jan Vyčítal na 2.ročníku Folk a Country festivalu cenu. Jedná se samozřejmě o českou verzi celosvětově známé a dnes již legendární americké skladby „Orange Blossom Special“.
Je považována za nejznámější „houslovou“ countryovou písničku 20.století a hráli či natočili ji stovky, možná tisíce zpěváků, zpěvaček a skupin na celém světě. Písničku „Orange Blossom Special“ složil v roce 1938 houslista Ervin Thomas Rouse (1917 – 1981) a text napsal spolu se svým bratrem Gordonem Rousem. Společně ji také v roce 1939 poprvé nahráli. Děti E.T.Rouse vzpomínají, že jejich otec byl vynikající houslista ale také velmi dobrý kytarista a písničky skládal právě s kytarou. Píseň dosáhla obrovské popularity, dalo by se říci, že v USA téměř „zlidověla“. Je známá pod „familierní“ zkratkou „The Special“. „Otec Bluegrassu“ Bill Monroe se svou skupinou z ní udělali hit již v roce 1941 a hodně ji proslavil také Johnny Cash, který podle ní pojmenoval své album vydané v roce 1965. V roce 2008, na památku 70.výročí od vzniku písničky, byla v blízkosti rodného domu E.T.Rouse v Craven County v Severní Karolíně umístěna pamětní deska s informací, že se zde narodil autor této písničky.
Ervin Thomas Rouse měl sklony k alkoholismu a trpěl schizofrenií. Na sklonku života žil na jihu Floridy (v oblasti Everglades) a hrával na housle po klubech a po ulicích za pár drobných, přestože měl v bance uložen poměrně velký balík peněz. Nestaral se ani o to, že jeho přítel z mládí, jiný známý countryový houslista Robert Russell Wise přezdívaný „Chubby“ (1915 – 1996) si začal přisvojovat autorství „Oranžového Expresu“. Rouse a Wise dříve často pobývali spolu. Wise, který hrál postupně v mnoha různých skupinách, například v kapele Billa Monroea, s Flattem a Scruggsem, v doprovodné skupině Hanka Snowa a později ve skupině Grateful Dead, později neustále opakoval historku, podle které složil „Oranžový Expres“ on, ve spolupráci s Rousem. Jednou v noci v Jacksonville byli údajně opilí a šli se společně podívat na nádraží na luxusní rychlík s novou dieselovou lokomotivou. Byl to tak silný zážitek, že se domluvili, že o tom napíšou písničku, která prý vznikla krátce poté, asi během dvaceti minut, Chubbyho bytě.
Teď jenom pro zajímavost trochu odbočíme k faktům: Oranžový expres byl název rychlíkového vlaku který pravidelně jezdil na trase z New Yorku do Miami. Historické údaje hovoří o tom, že Orange Blossom Special byl provozován ve spolupráci dvou železničních společností: Sea Board Air Line Railroad a Pennsylvania Railroad. Oranžový Expres jel poprvé 21.listopadu 1925 a naposledy 12.dubna 1953. Byl to velice luxusní vlak s těžkými spacími a jídelnímy vozy značky Pullman. V tomto vlaku nebyly nikdy zařazeny moderní stříbrné aerodynamické vagony. Jestliže Chubby vyprávěl, jak právě tyhle vagony udělaly na oba houslisty obrovský dojem, museli by vidět nejspíše jiný rychlík, jménem „Silver Meteor“. Ten také stavěl ve stanici „Jacksonville Seaboard Railroad Station“, kam se na něj šli údajně té noci podívat.
Johnny Cash, který písničku také hodně proslavil, se zajímal o historii jejího vzniku. Když se ho ptali na výsledky jeho pátrání, řekl v jednom rozhovoru, že Chubby je vynikající houslista a jeho verze „Orange Blossom Special“ je skvělá ale že autorem byl skutečně E.T.Rouse. Podle Johnny Cashe v 60-tých letech tuhle písničku hráli a nahrávali v USA snad všichni, mnoho lidí si připisovalo její autorství a nikdo nevěděl kdo ji vlastně složil. Cashovi o tom vyprávěla jeho tchyně Maybelle Carter, která na jeho otázku odpověděla, že ví naprosto jistě, že autory jsou bratři Ervin a Gordon Rousovi. Johnny Cash později oba bratry na Floridě vyhledal, představil je dokonce publiku na jednom ze svých koncertů a dal Ervinovi příležitost si společně Oranžový Expres zahrát. S Cashem hrál mnohokrát tuhle skladbu také Chubby Wise. Spisovatel Randy Noles se o život E.T.Rouse také zajímal a vše co zjistil o písničce popsal ve své knize „Fiddler´s Curse“. Napsal, že nepravdivou historku o spoluautorství písničky vyprávěl Chubby Wise lidem kolem sebe ve svém životě tolikrát, až jí snad i sám uvěřil. Celou historii popsal Randy Noles znovu podrobně v roce 2002 v knize „Orange Blossom Boys: The Untold Story of Ervin T. Rouse, Chubby Wise and the World´s Most Famous Fiddle Tune“.
Ale teď již dost historie, nejlepší bude když si tuhle krásnou skladbu v jejím až neskutečném počtu verzí poslechneme. Stránky „YouTube“ Vám na dotaz „Orange Blossom Special“ nabídnou přes 4.500 výsledků
a při hledání českého „Oranžového expresu“ máte také velký výběr různých verzí. Anebo si pusťte některou z nahrávek z „domácích zdrojů“. Věřím, že „Oranžový expres“ má na nějakém „hudebním nosiči“ ve své sbírce doma snad každý tramp! Přeji příjemný poslech!
Pavel.

Akce jižní Čechy 4.9.2010

Ahoj všichni kamarádi,

dovoluji si vám zaslat postřeh z reportáže z našeho tažení na Jižní
Čechy respektive Píseckou Smoleč tak jak to viděl Náš reportér Paňák.
viz příloha.
Děkuji ti Petře

p.s. Děkuji samo sebou všem zúčastněným
Jaroslav Peltán

Akce jižní Čechy – 4.9.2010.
Tudlenc, když sedíme v Pastýřce, povídá kapelník Jaryn, že podzimní turné po vlastech Českých začínáme v Písecké Smolči.
Na naše pozdvižené obočí oznamuje, že to je v jižních Čechách a že má kousek odtud chalupu ve Slabčicích, a tam jako že můžeme bivakovat. Vzhledem k tomu, že v obci neplatí za odvoz odpadu, kapela chápe a souhlasí. Rejpal Dědek okamžitě nahodí otázku “ Dobrá a jak se tak dostanem? Koleje tam nevedou a letiště je ještě v plenkách“. Houslista Čahoun zděšen dálkou okamžitě tvrdí, že jeho škodovka trucuje a nejede, nemá kola a vlastně ani motor. Věříme mu to a tak záchrana přichází od Dana co dobro obsluhuje, že prý povoz má a koně k němu nepotřebuje. Kukymu naštěstí prý přední kolo jen vibruje ale ještě neupadlo a tak tam snad všici dojedem. Souhlasíme! Ale náhle Kuky vece – musím přibrat svého „Mimineka“, máma poručila a Dan že má v pátek ještě rozdělanou nějakou práci a tak se pojede až v sobotu. Navigátorem je pověřen basista Jizva což nás v zápětí dovedlo k myšlence, že asi ke hraní zřejmě nedojde. Není zbytí, opět souhlasíme a objednáváme kořalku.
V pátek tak vyráží Kuky, sním Miminek, zvukařka Stará větev a moje maličkost směr Slabčice, kde večer v místní Osvěžovně se přehoupne do brzkého rána. Čekáme na zbytek, tedy na podstatnou část kapely. Desátá, jedenáctá a už i dvanáctá hodina odbila a nikdo nikde. Čekaní vyplňujeme prací na zahradě a štípáním dříví, přeci jen je v chalupě neteplo. A Dědek rád topí v kamnech dřívím, které někdo připraví. Začínáme pochybovat o navigačních schopnostech Jizvy – a skutečně, po dvanácté se hoši telefonicky ozývají z Benátek a že prý si to již uhánějí na Tábor. Po upozornění, že na Písek nemusí přes České Budějovice, mění směr a do půl hoďky sou tu, co by dup. To bylo radosti a objímání, všichni melou pátý přes devátý, jedině Dědek nakládá do kamen a v očích má podivný lesk. Začínáme mít obavu o chalupu a táhneme ho ven, kde Jizva zrovna vypráví jak opět vyhozen
z baráku, jsa na nuceném vandru, vařil sekyrkovou polévku. Když se od omastku, brambor a krup dostal k té sekyrce, Dědek vytřeštil oči a hnán asociací vyhrkl “ Kamna, kamna, musím honem přiložit“. A jsme zase tam, kde jsme byli.
Nastává porada, jak se vlastně do Smolče přesuneme, když máme nástroje a komba. Nikdo nechce šoférovat, tedy spíše abstinovat. Prý jestli nemá Jaryn nějaký vozík, a co myslíte? Má! Starej vozejk na trávu, s kolama obitýma obručema, byl okamžitě zařazen do vozového parku Tři a půl Bandu. Je provedena zběžná kontrola brzd a sbíhavosti a určen dvoutaktní motor Dědek – Jizva. Lepení na pneu nabylo nalezeno, ale i tak to risknem. Dědek chodí po zahradě s banjem a preluduje, ostatní nakládají Bandvůz proprietami ke hraní, a tak Jaryn vyrušuje Dědka s prosbou, zda by také nepomohl a alespoň si ze stodoly přinesl klobouk. Za vzdalujícím se Dědkem se nese jeho hudrování – hraje na banjo „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Konečně je pátá hodina, vše naloženo a můžeme vyrazit. Vozík na silni dělá takovej randál, že lidé vycházejí ze vrat s nadějí, že do obce zavedli vlak. U Slabčického kostela vybíhá farář a že prý mu z toho rámusu ten přibitej spadl s krucifistu. Přezíráme jeho nářky a smekaje klobouky na pozdrav všech přihlížejících, rázně míříme i s povozem do místní Osvěžovny. Po doplnění paliva vyrážíme směr Písečná Smoleč. Danovy těžkne dobro při sdělení, že je to pouhých necelých osm kilometrů. Zapřažení šimlové však vědí své a tak po ostré chůzi jsme za dvacet minut na místě, kde se dovídáme, že hospodskej Josef vyvěsil plakáty teprve včera večer – prý z obavy, že by mu do hospody chodili lidi. Postavíme ozvučení, dáme pivko a úderem šesté začínáme hrát pro tři lidi, sedících v hospodě z kterých je jeden nahluchlí děda hospodského. Neházíme flintu do žita a skutečně naše muzika začíná lákat kolemjdoucí lidičky. Nejprve strkají do dveří jenom hlavu ale později i nohy. V půl sedmé dorazí horda z chatové oblasti nedaleké Vltavy a atmosféra se rázem mění na příjemné hraní s příjemnými lidičkami. Postupně se zapojují do zpěvu a v osm hodin s námi řve celá hospoda Rikatádo. Hospodský jako tornádo roznáší zlatavý mok a začíná se i usmívat – náhle mu lidé nevadí. Čahoun málem zavařil housle a nemaje strach z odjezdu popíjí
s námi pivko. Časem se od něj dovídáme, že ty Krušovice se fakt hodně zlepšili a to pivko je opravdu moc dobré. Vysvětlujeme mu, že pivko je fakt skvělé, ale že on nemá Krušovice, ale desítku Zlatého bažanta. Nereptá, nasává dál a chutná mu stále skvěle. Hospodský Pepa v deset dává k dobru přeuzenou koninu a tak nálada stále stoupá. Když k tomu o půlnoci přidá topinky nemá to vůbec chybu. Lidičkám se nechce domů takže je musíme vyhodit, nemáme totiž už co hrát. Ukončení lidičkám zřejmě nevadí, chtějí se s námi hromadně vyfotit. Přání plníme a vyrážíme noční krajinou zpět do Slabčic. V polovině cesty nám klekl motor, Dědek s Jizvou si zadřeli písty a tak nám s povozem pomáhají místní. Za půl hodinky již sedíme v naší stodole a s námi i starosta obce s přáteli. Dovídáme se, že se šli juknout jen na chvíli, ale už zůstali do až konce. Plánujeme akci na příští rok. Prý na dožínky. Jaryn hned navrhuje složit koňskej povoz z dílů co má rozvěšený po stodole. Krotíme ho, loučíme se s přáteli a jdeme bivakovat. Byl to fakt pěknej den a ještě hezčí večer. Škoda, že jste nebyli s námi.

Paňák, dokumentarista.

Pro další fotky klikni zde: Třiapůl Band Fotogalerie
Cesta na Smoleč

Krize v Čechách.

Jak se máš.
Ale, ani se neptej ,však to vidíš sám,auto rok starý BMW.
Teď měla holka ze druhého manželství 4. narozeniny,ta její patry mě stála 1 a 1/5 mega.
Tadyhle na mobilu se mi uloupl,diamant,tak si budu muset koupit nový. Dva měsíce na Malórce,taky nebyly zadarmo.
Jo,ta Krize,ta mi dává zabrat.Budeme muset propouštět zaměstnance.
Hele, támhle ten starej houmelesák,to je ten přiblblej učitel, co nás nechával propadávat v šestý třídě,kvůli matice,že prej z nás stejně nic nebude. Já bych jim dal,důchody a podpory.Voni si myslí,že peníze rostou na stromech.
No nic, musím běžet,odpoledne letím, ani nevím kam,ta moje 7. chce koupit nějakej hotýlek,nic velkýho,asi tak pro 300 lidí.To víš,když přijedou kámoši ,aby bylo, kde složit hlavu.
Už aby byla ta zatracená krize pryč,takhle musíme šetřit i na maličkostech.

Stará moudrost

Starý muž vypráví svému vnukovi o boji,který se odehrává uvnitř každého člověka.
Jsou to dva bojovníci,kteří bojují na život a na smrt.
Jeden je dobrý a druhý zlý.
Zlý je: Zlost,chamtivost,násilí,nenávist,lež,domýšlivost.
Dobrý je: Laskavost,štědrost,soucit,láska,věrnost,pokora.
Vnuk dědu přeruší a ptá se:
„A který vyhraje?“
A on mu odpoví: „Ten , kterého více krmíš!“

SVÁTKY POD PSA

SVáTKY POD PSA

DEWI

Byly to dva dny po ,, Štědrém večeru“, když jsem se plácal po kluzkém, neposypaném kladenském chodníku a modlil se abych si nerozbil ,, raťafáka“, když jsem potkal svého dlouholetého kamaráda, nejstaršího člena naší osady Tramp Boys, Bátožníka.
,,Ahóój ! Šťastný a veselý, jak se máš?“ zahalekal ,,Bátožník“ ochraptělým hlasem a odfrkl nudli do kapesníku, na kterém byl červenou bavlnkou vyšitý jakýsi monogram. Na pozdrav mi po trampsku zalomil omrzlou ruku, až mi píchlo v pravé lopatce. Padla obvyklá slova, tak jak to většinou v tento sváteční čas bývá, když se náhodou setkají dva známí, kteří se delší dobu nepotkali.
Dozvěděl jsem se že pracuje v zahraničním obchodu, odjíždí brzy ráno do zaměstnání, že je ženatý a má dvě děti. Že už to není ono a tady a támhle ho občas píchá.
Vedle nás přešlapovala v mokré sněhové břečce kostnatá paní středního věku, zmalovaná jako obrázek od malíře Jóži Úprky, s malým psíkem v náručí a dívala se do osvětlené výkladní skříně.
,,No a co vánoce, jaké byly?“ doráží Bátožník.
,,Jako každý rok“, povídám. Letos jsem si koupil štěně, ale dlouho nevydrželo. Ani pes neštěk a bylo po něm. To víš kamaráde, když jsou k němu takové knedlíky se zelím a zastavěj se klucí z osady…..
,,Vy nestydo!“ ozvala se za našimi zády zmalovaná kostnatá fuchtle s psíkem. ,,Že se nestydíte žrát psy! To na mojí Fifinku kdyby se jen někdo špatně podíval tak bude mít co dělat se mnou!“ řičela až jí hlas přeskakoval do fistule. Pokročila ke mě a vystrčila bojovně bradu.
,,Kašlu vám na vašeho pitomýho čokla, co je mi do něj“ celkem klidně povídám. Bátožník se raději nenápadně odporoučel.
,,Je to možný! Lidi slyšeli jste to? On sežere vlastní štěně a ještě je na mě drzej spratek!“ Ječela jako papiňák na plotně. Dav se srocoval. ,,Zasloužil by pár facek“ ozval se statečný anonym ukrytý v davu. ,,Ty rasíku“, zaječela znovu kostnatá paní, ,,Ty budeš ubližovat pejskům?“ a přetáhla mě přes hlavu nákupní taškou, až se mi před očima zajiskřilo. Zachránil mě až příslušník policie, kterého zavolal za rohem statečně přihlížející Bátožník, který celý incident z povzdálí pozoroval.
Za nějaký čas jsem dostal obsílku k soudu.
,,Žaloba uvádí pane Dewi, nebo jak vám ti vaší kamarádi říkají, že jste zkonzumoval vámi zakoupené štěně. Je to pravda?“ položil mi otázku předseda soudu. ,,Nezdá se vám, že jste to trochu přehnal?“ ,,Uznávám pane předsedající,“ odpovídám kajícně. ,,Zkonzumovat štěně je i pro trampa trochu moc. Mě už to říkala i manželka Bobina“. Rostl jsem do země a hrozně jsem se styděl!
,,No vidíte, pane trampe, žena měla pravdu,“ povídá předseda soudní stolice.
,,A co to bylo za štěně?“
,,To byl prosím Kozel pane předsedo“
,,To byl kozel?“ nedělejte si z nás blázny, to by vás mohlo mrzet! Uvědomte si že jste u soudu a né někde v lese u ohníčku!“
,,Ale to byl opravdu Kozel. A byl moc dobrej. Takový štěně ,, Velkopopovického kozla“ pane předsedo to je někdy lepší pivíčko než Plzeňský. Já tomu rozumím, věřte mi! Já jinak moc nepiju, ale když byly ty svátky…..

( Tato moje povídka je pouhou fikcí a Bátožník jistě promine, že jsem v ní užil jeho jméno )