Vandr na Aljašku

Krásné fotky z 10ti denního vandru na Aljašku nám poslal Béda a jeho paní.
Je opravdu na co se dívat a bude jich více.
Mne osobně zaujala fotografie, kde Iva stojí v zahradě plné květin. Ptal jsem se Bédy, kde se tam vzalo tolik květů. On mi vysvětlil, že kdysi se tam sesul nějaký kopec, který pohřbil nějaké domy a les.
Později tento pozemek koupil nějaký člověk, a když jej vyklízel, jeden strom se mu vzpříčil a postavil se kořeny nahoru, tak ho napadlo, ty mrtvé stromy tam zasadit obráceně a do koruny, vlastně kořenů
zasadil květiny a tím vznikla tato unikátní zahrada.
Zbývá jen tiše závidět.
Stromy naruby

Podobné příspěvky

  • SVÁTKY POD PSA

    SVáTKY POD PSA

    DEWI

    Byly to dva dny po ,, Štědrém večeru“, když jsem se plácal po kluzkém, neposypaném kladenském chodníku a modlil se abych si nerozbil ,, raťafáka“, když jsem potkal svého dlouholetého kamaráda, nejstaršího člena naší osady Tramp Boys, Bátožníka.
    ,,Ahóój ! Šťastný a veselý, jak se máš?“ zahalekal ,,Bátožník“ ochraptělým hlasem a odfrkl nudli do kapesníku, na kterém byl červenou bavlnkou vyšitý jakýsi monogram. Na pozdrav mi po trampsku zalomil omrzlou ruku, až mi píchlo v pravé lopatce. Padla obvyklá slova, tak jak to většinou v tento sváteční čas bývá, když se náhodou setkají dva známí, kteří se delší dobu nepotkali.
    Dozvěděl jsem se že pracuje v zahraničním obchodu, odjíždí brzy ráno do zaměstnání, že je ženatý a má dvě děti. Že už to není ono a tady a támhle ho občas píchá.
    Vedle nás přešlapovala v mokré sněhové břečce kostnatá paní středního věku, zmalovaná jako obrázek od malíře Jóži Úprky, s malým psíkem v náručí a dívala se do osvětlené výkladní skříně.
    ,,No a co vánoce, jaké byly?“ doráží Bátožník.
    ,,Jako každý rok“, povídám. Letos jsem si koupil štěně, ale dlouho nevydrželo. Ani pes neštěk a bylo po něm. To víš kamaráde, když jsou k němu takové knedlíky se zelím a zastavěj se klucí z osady…..
    ,,Vy nestydo!“ ozvala se za našimi zády zmalovaná kostnatá fuchtle s psíkem. ,,Že se nestydíte žrát psy! To na mojí Fifinku kdyby se jen někdo špatně podíval tak bude mít co dělat se mnou!“ řičela až jí hlas přeskakoval do fistule. Pokročila ke mě a vystrčila bojovně bradu.
    ,,Kašlu vám na vašeho pitomýho čokla, co je mi do něj“ celkem klidně povídám. Bátožník se raději nenápadně odporoučel.
    ,,Je to možný! Lidi slyšeli jste to? On sežere vlastní štěně a ještě je na mě drzej spratek!“ Ječela jako papiňák na plotně. Dav se srocoval. ,,Zasloužil by pár facek“ ozval se statečný anonym ukrytý v davu. ,,Ty rasíku“, zaječela znovu kostnatá paní, ,,Ty budeš ubližovat pejskům?“ a přetáhla mě přes hlavu nákupní taškou, až se mi před očima zajiskřilo. Zachránil mě až příslušník policie, kterého zavolal za rohem statečně přihlížející Bátožník, který celý incident z povzdálí pozoroval.
    Za nějaký čas jsem dostal obsílku k soudu.
    ,,Žaloba uvádí pane Dewi, nebo jak vám ti vaší kamarádi říkají, že jste zkonzumoval vámi zakoupené štěně. Je to pravda?“ položil mi otázku předseda soudu. ,,Nezdá se vám, že jste to trochu přehnal?“ ,,Uznávám pane předsedající,“ odpovídám kajícně. ,,Zkonzumovat štěně je i pro trampa trochu moc. Mě už to říkala i manželka Bobina“. Rostl jsem do země a hrozně jsem se styděl!
    ,,No vidíte, pane trampe, žena měla pravdu,“ povídá předseda soudní stolice.
    ,,A co to bylo za štěně?“
    ,,To byl prosím Kozel pane předsedo“
    ,,To byl kozel?“ nedělejte si z nás blázny, to by vás mohlo mrzet! Uvědomte si že jste u soudu a né někde v lese u ohníčku!“
    ,,Ale to byl opravdu Kozel. A byl moc dobrej. Takový štěně ,, Velkopopovického kozla“ pane předsedo to je někdy lepší pivíčko než Plzeňský. Já tomu rozumím, věřte mi! Já jinak moc nepiju, ale když byly ty svátky…..

    ( Tato moje povídka je pouhou fikcí a Bátožník jistě promine, že jsem v ní užil jeho jméno )

  • Peníze. Muška, jenom zlatá.

    To je především o umu. Naše babičky říkávaly, že řemeslo má zlaté dno.
    Dnes se každý zaměstnavatel ptá, co jsi, na co máš papír a pak to dopadá, jak to vypadá.
    Dnešní školy chrlí, stovky inženýrů, mistrů a doktorů, ale od koho se naučí, co a jak, se má dělat?
    Všechno se za Českou Normu nenechá schovat. Do dnes platí, dobrý řemeslník a špatný řemeslník.
    Jak se potom může stát, že se prodávají potraviny, které jsou nepoživatelné, sice odpovídají normě.
    Asi je něco špatně? Norma, anebo výrobce.
    Učitelé chtějí zvednout platy, mají pravdu, je to hanba, že člověk, který má v rukách budoucnost národa, má živořit z platu, na který nedosáhne mnohý průměrný občan.
    Je to k nevíře, ale i já jsem chodil do školy. Je to sice dávno, ale do dnes, mám v živé paměti učitele, kterých jsem si vážil a rád na ně vzpomínám. Mezi ně patřil Pan Václav Novotný, který nás učil Český jazyk.
    Je to asi 45 let, když do třídy vešel jakýsi žák a řekl: „žák Ten A Ten má jít do ředitelny“.
    To, co se událo, jsem pochopil až mnohem později. Pan učitel vyskočil od stolu a milého žáčka vypohlavkoval ze třídy se slovy,“když tak do ŘIDITELNY, protože tam sedí pan ŘíDíCí, který tuto školu ŘíDí“.
    Díky tomuto zážitku, dnes vím, že Ředitel je jen od toho, aby ředil mzdy a tím pádem, jsme měli vysoký platový průměr.
    Mám si potom takového učitele, Ředitele vážit, když jeho název, pochází někde z lakovny, proč se jim neříká, třeba Aceton?
    Samozřejmě pravidla českého jazika hovořý jasně? ŘEDITEL!!!
    A pak to vypadá, jak to vypadá.
    Člověk potřebuje peníze, k pokrytí nákladů na domácnost a vůbec pro přežití.
    Místo toho obdrží,konto,kredit,dividendy,požitky,služné,žold,poplatky,daně,Dph,SIPO,5 kaprů,
    všimné a nevím, jak se to dál jmenuje. A na konec, když vám to někdo, nevhodně neproinvestuje,
    nebo nedej Bože, nějaký Šibal nevytuneluje, můžeme hovořit o jakési sumě, která se odrazí na vaší životní úrovni.
    Peníze,to je sprosté slovo a basta.
    Mluví o nich hlavně ti, kteří ač je hrabou, jsou hluboce přesvědčeni,
    o tom, že nejsou všechno.
    Co by k penězům ještě potřebovali, by mohlo být další: „Téma Týdne“.
  • Opravdu nepravdivé pověsti ?

    Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /

    Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!
  • Jedna rána stačí!

    Z knížky ,,Jak jsme dělali tramping“
    Jednoho pátečního dne roku 1969, se opět vypravili do ,,Kvelbu“ na Podkozí. Jenom oni dva, neboť Tom, třetí z dnešní party, měl za nimi ten den z pracovních důvodů přijet až večer.
    Stěny ,,Kvelbu“ krom parůžků lesní havěti zdobily hlavně vzácní vycpaní ptáci. Jestřáb, káně myšilov, poštolka, dokonce i vzácný sokol stěhovavý a různé druhy sov a výrů, chlouba Tomova interiéru, dědictví po jeho předcích!
    Nad starou postelí, která přinejmenším pamatovala první republiku a která zabírala čtvrtinu ,,Kvelbu“, vysel obraz vyvedený v oleji, výstavní to kýč znázorňující říjícího jelena od neznámého autora, na mnoha místech prostřílen kulemi Tomovými! Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli ten jelen na tom obraze ,,řval proto, že do něj Tom střílel, nebo pro to, že ho ten ,,umělec“, tak ,,zmršil!“
    Důvod střelby byl prostý! Když se Tom na ,,oko“ naštval, Kaňkura se ukryl za masivní pelest postele. Tom zahájil palbu ze své pistole, na ten obraz nad jeho kudrnatou hlavou! Takhle občas spolu ,,blbli!“ Byla to jen taková hra. Oni dva, to byla dvojka k pohledání!
    Ta pistolka byl malý ,,poplašňák“, který měl odvrtanou hlaveň, dávala se do něho poplašná patronka a brok. Průbojnost na krátkou vzdálenost byla až překvapivě dobrá.
    A teď ležela tato pistolka smutně a opuštěně na dubovém stole.
    Dewi jí vzal do ruky, chvíli si jí prohlížel a pak jen tak z legrace zamířil na vycpanou sovu ušatou. ,,Ustřelím jí ucho“ povídá v žertu. ,,Tím se netrefíš ani do vrat, má to krátkou hlaveň a nemá to mušku“ odpoví Kaňkura.
    Dewi položí pistolku zpátky na stůl a oba pokračují v klábosení a v očekávání příjezdu kamaráda Toma.
    Náhle třesk必利勁
    ne rána! Kaňkura strne!
    Dewi drží v ruce tu malou pistolku a jedno ucho sovy ušaté pomalu klesá k podlaze.
    ,,Proboha, Tom se posere, fakt posere!“ zahořekuje Kaňkura. Sebere pírko z podlahy a zasune ho sově zpět, odkud bylo násilím vyrváno!
    Když se objevil Tom, oba kluci se poťouchle usmívali a nápadně pokukovali na trofejní stěnu. Tom zavětřil jako ohař. Pojal podezření a začal prohlížet ony zděděné památeční trofeje. Snad nějakým nadpřirozeným vnuknutím zatahal sovu ušatou za obě uši. Když mu jedno ucho ostalo v ruce ztuhl. Potom nám chvíli nadával, potom se tomu dlouho smál!
    Celý večer si ho Kaňkura dobíral: ,,Ale stejně to byla mistrovská rána, co říkáš Tome!
    ,,To byla! Uznávám volové!
    ( Štěstím pro oba kluky bylo, že Tom nezahájil palbu. Za pelest postele by se oba nevešli!)
    Co mi vyprávěl kamarád Tom 28.6 ,,U Kašáků“
    K příběhu z roku 1969 o kterém hovoří článek ,,Jedna rána stačí“, se váže tato zajímavost!
    V loňském roce, po 43 letech od oné události, kamarád Tom zcela náhodně navštívil výstavu v Policejním muzeu České republiky v Praze na Karlově.
    V jedné vitríně, pod názvem ,,Vyrobili si sami“, objevil onu malou poplašnou pistolku o které se v článku píše, kterou si kdysi jako kluk předělal na brok. Pod ní byl nápis:,,Tvůrce chtěl dodat nápisem světovosti…“
    On totiž Tom tenkrát na tu pistolku ještě vyryl ,,honosný“ nápis, podle kterého jí po letech identifikoval!
    Kdysi jí věnoval jednomu svému kamarádovi, Marvanovi. Jaký byl další osud této pistolky a proč se objevila právě v této expozici nemá tušení!
    Dewi