V hospodě U Petříků

Na stará místa 18.

Kamenitý Camp 25.

Do pražské vyhlášené trampské hospody U Kalendů se nechodilo chlastat, i když nějaké to pivo si žádný z návštěvníků neodpustil. Ke Kalendům se chodilo hrát a zpívat. Každý týden se při kytarách a na kus řeči tady scházela stará trampská garda. Pamětníci trampské prahistorie. Občas i já, spolu s Emou ač ne pamětník této slavné doby jsem se účastnil těchto nezapomenutelných večerů.                                                                                                        

          Sedával jsem nad sklenicí pěnivého moku se skladateli Jarkou Mottlem, Jendou Kordou, Arnoštem Mošnou – Hamletem a Pedro Muchou. Nebo se zpěvákem Národní divadla Víchem a jeho bráchou Káčou. Smál se s oblíbeným Pepíkem Buřtem Braunem, zpěvákem, konferenciérem a příležitostným filmovým hercem, který mi dodnes nevrátil knížku, kterou si ode mne tenkrát půjčil a již nikdy nevrátí. Z té celé řady zde nejmenovaných kamarádů nemůžu a nesmím zapomenout na Vaška Fliegla – Grizliho z Utahu. Jeho přátelství mě provázelo po celý jeho život. Jemu bych rád věnoval samostatnou kapitolu v této knížečce zrovna tak, jako bývalému šerifovi Hobart Campu, Old Jack Hobartovi, se kterým jsem se seznámil u Kalendů a který se stal po léta mojim výborným kamarádem. No a světlovlasá Pavla Brochesová, vdova po jednom z prvních brdských trampů Láďovi Brožkovi –
Brochesovi, který byl popraven nacisty 11. ledna 1943 a který jí v posledním dopise napsal: ,,Pozdravuj moje lesy, pozdravuj mé kamarády, trampy známé i neznámé, vždyť všichni trampové jsou si kamarády; měl jsem je také rád, všem posílám své srdce.

          Pavla mě měla ráda. Jak jsem se objevil byla hned u mě, přinášela mi ke stolu tučné kroniky starých osad, do kterých jsem musel kreslit a psát. U Kalendů to bylo fajn! Je škoda, že tito nádherní kamarádi, ( v době kdy píši tyto řádky ) se na mě dívají se sklenkou v ruce již jen od nebeských bran. Jim, patří, naše mohutné, trampské umí!!!                        

Ve Žloukovické hospodě 22.

Když někomu řeknete, že jste nahrávali písničky na drát, buď si pomyslí, že si zněho děláte legraci, nebo že jste magoři. Ale my nejsme magoři, ani si neděláme legraci. My jsme fakt nahrávali na drát! U trampa Kořínka doma. Vlčák, Špacír, Dewi a Zelený Jed vzali kytary a už to jelo.

Teda, ono to zase tak moc nejelo, to je fakt. Ale tenkrát se nám to docela líbilo.

          Prostě jednou přiběhl Kořínek z naší osady, chlapec to vzrůstu velmi malého, ale nápadů velkých a radostně volal: ,,Klucí, klucí, mám doma ,,magneťák!“ Radost to byla převeliká a všeobecná, neboť v té době magnetofon téměř nikdo nevlastnil, pokud neměl tatínka ministrem nebo špičkovým zlodějem.

          Kořínek přinesl přístroj (za který by dnes od zběratele dostal slušný prachy), kde ho vzal je záhada. Drát se převíjel z jedné špulky na druhou a kupodivu, když jsme si pustili to naše zpívání tak jsme se tam slyšeli. Kvalita byla sice nevalná, ale měli jsme radost. Tak jsme nahrávali, na drát, až se ,,žhavil !

          Později jsme nahráli řadu písniček na kvalitnější magnetofony. Bohužel kvalita pásků byla tak špatná, že když jsem si je chtěl po letech poslechnout, ozvalo se jen nesrozumitelné huhňání. Škoda! Škoda né té kvality našeho zpěvu která za moc nestála, ale pro to, že tam byly zaznamenány hlasy kamarádů, které již nikdy neuslyším.

Brdy 21.