Trapsavec

Do pražské vyhlášené trampské hospody U Kalendů se nechodilo chlastat, i když nějaké to pivo si žádný z návštěvníků neodpustil. Ke Kalendům se chodilo hrát a zpívat. Každý týden se při kytarách a na kus řeči tady scházela stará trampská garda. Pamětníci trampské prahistorie. Občas i já, spolu s Emou ač ne pamětník této slavné doby jsem se účastnil těchto nezapomenutelných večerů.                                                                                                        

          Sedával jsem nad sklenicí pěnivého moku se skladateli Jarkou Mottlem, Jendou Kordou, Arnoštem Mošnou – Hamletem a Pedro Muchou. Nebo se zpěvákem Národní divadla Víchem a jeho bráchou Káčou. Smál se s oblíbeným Pepíkem Buřtem Braunem, zpěvákem, konferenciérem a příležitostným filmovým hercem, který mi dodnes nevrátil knížku, kterou si ode mne tenkrát půjčil a již nikdy nevrátí. Z té celé řady zde nejmenovaných kamarádů nemůžu a nesmím zapomenout na Vaška Fliegla – Grizliho z Utahu. Jeho přátelství mě provázelo po celý jeho život. Jemu bych rád věnoval samostatnou kapitolu v této knížečce zrovna tak, jako bývalému šerifovi Hobart Campu, Old Jack Hobartovi, se kterým jsem se seznámil u Kalendů a který se stal po léta mojim výborným kamarádem. No a světlovlasá Pavla Brochesová, vdova po jednom z prvních brdských trampů Láďovi Brožkovi –
Brochesovi, který byl popraven nacisty 11. ledna 1943 a který jí v posledním dopise napsal: ,,Pozdravuj moje lesy, pozdravuj mé kamarády, trampy známé i neznámé, vždyť všichni trampové jsou si kamarády; měl jsem je také rád, všem posílám své srdce.

          Pavla mě měla ráda. Jak jsem se objevil byla hned u mě, přinášela mi ke stolu tučné kroniky starých osad, do kterých jsem musel kreslit a psát. U Kalendů to bylo fajn! Je škoda, že tito nádherní kamarádi, ( v době kdy píši tyto řádky ) se na mě dívají se sklenkou v ruce již jen od nebeských bran. Jim, patří, naše mohutné, trampské umí!!!                        

To první překvapení byla ta po létech nalezená vlajka Tramp Boys.

Na loňských ,,Fekálnických hrách“, nám ukázal několik velkých knih, na jejichž deskách žlutě svítily nápisy 1969, 1970 atd. Byly to dvaačtyřicet let staré kroniky T.O. Tramp Boys, o kterých jsme neměli ani ,,páru“, které v ,,utajení“ psal kamarád Ďuzna, od roku 1969, kdy do Tramp Boys přestoupil ještě s několika kamarády z osady Sitting Bull.

První kapitola kroniky začíná nadpisem:

. Na Hřebenkách noví Tramp boys

Grog v chatě u Mařeny 12.

Dewi

Po letech znovu na Dědkas 2. 40

Překvapení jsou různá. Dobrá i špatná! V loňském roce se usmálo štěstí a vyšla ta dobrá! A to díky starým kamarádům z Tram Boys, Krajánkovi a Ďuznovi, hned dvě. Ale abych vás zase tolik neotrávil, svým povídáním, tak o tom Ďuznovým až příště…!

V loňském roce jsme se opět zatoulali k Dědkovu mlýnu do povodí Kačáku, kam jsme tenkrát často jezdívali a kam nás občas i dnes zavanou vzpomínky na léta dávno minulá. A taky vzpomínka na kamaráda ,,Mařenu!“

Stáli jsme na volejbalovém hřišti Rujany. Zírali vzhůru na léta opuštěnou chatu kamaráda, do které často jezdila i naše parta Tramp Boys a který již řadu let není mezi námi.

,,Jsou tam otevřené okenice“, podivila se Bobina. Zvědavost nám nedala.

V chatě nás přivítal a pozval dál velmi příjemný pán, který chatu koupil od současnýho majitele ,,Genta“, bývalého člena osady Sitting Bull. ,,Tady má prý někde chatu Nudla Krajánek?“, táži se. ,,Jasně, mám na něho číslo na mobil, tak mu zavolám a řeknu, že tady má návštěvu“, projevil ochotu nový majitel.

Za chvíli se objevil Krajánek. ,,Něco jsem ti přines“ a podává mi igelitku. ,,Na to ti neskočim,co je tam za blbost?“ ptám se nedůvěřivě a prohlížím si tu tašku, ,,esli“ se v ní něco nehýbá, abych neskočil na ,,špek, prostě na nějakej jeho fór, jak se říká! ,,Neboj!“, povídá Krajánek. A tak šmátrám v tašce dál. Spadl mi kámen ze srdce! Nic mi nekouslo! ,,Hele Bobino, je tam nějakej hadr“!?

Z tašky vytahuji čtyřicet let pohřešovanou první stožárovou osadní vlajku Tramp Boys! Více jak čtyřicet let jsme o ní nikdo nevěděl a on jí měl Krajánek!

,,Hele Dewi, ty si jí zasloužíš víc než já, tak jsem ti jí přinesl“ povídá Krajánek.

Tak dík Krajánku, udělal jsi mi radost!

Dewi

Burry,Dědek,Jardočka a Očko 1970