Trapsavec

V hospodě U Kalendů 24.

Fekálnické hry 31.

Velká dražba koní na Utahu 30.

Domluvili jsme se s klukama z osady, že vyrazíme znovu na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně.

          Když jsme s kamarádem Vlčákem, přidušeni letním vedrem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na dohodnutém místě na zbečenském starém nádraží, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní na lavičce se líně vyvaloval urostlý mladík, osadní to lakomec Špacír. Ahoj, ahoj pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se tady objeví. Za chvíli, k našmu překvapení, dorazil malý obrýlený tramp Kořínek a nedlouho po něm vysoký štíhlý Forbes.

          Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měly přilepeny skoro až na ,,batlech.“ Vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené, zarudlé půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Dvěma černochům pozvolna umírajícím vedrem, sedícím na vedlejší lavičce naskakovaly bílé pupínky a komáři dostávali úžeh. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat.

          ,,Ahoj osado,“ zahuhňal za našimi zády s přilepeným jazykem na patře Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly čůrky potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků.“ ,,Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu“ povídá a připaluje si od mojí vedrem rozžhavené mosazné šerifské hvězdy cigaretu. ,,Nikam se nejde, chybí ještě Conrád“ povídám, i když bych ani já ,,žejdlíkem“ dobře chlazeného moku nepohrdl. Proto, že slovo šerifa bylo v naší partě tenkrát zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klembou. Mlčky jsme seděli na rozpálené lavici, neboť ani slovům se nechtělo přes rozpraskané rty a lepila se na patro jako kanagon.

          Táhlo již k odpolednímu a Conrád se stále neobjevoval. ,,Zase si válí prdel někde na zahrádce, pouští si se Zíkou v lavóru papírový lodičky a my tady na něj čekáme v tom vedru jako blbcí“, hořekovali kluci. Když vedrem praskla na nádraží poslední kolejnice, dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Byl jsem překvapen, kde se v tom okamžiku vzala v nás, polomrtvých vedrem taková energie, se kterou jsme vyrazili k životudárné oáze.

          V příjemně chladivém výčepu vesnické hospody jsme s Vlčákem, Zeleným Jedem a Forbesem rozdýmaly čibuky ( které jsme kouřily pouze na trampu ) a všichni, Špacír i Kořínek si dali orosené pivo, které v nás zasyčelo jako útočící velká skalní krajta. Nalili jsme si ještě jedno pivo do druhé nohy, abychom cestou nekulhali a vyrazili na cestu hledat vhodné tábořiště.

S ,,usárnama“ na zádech, spocení jako dveře od chlíva, šlapali jsme cestou, zanechávajíc za sebou obláčky prachu. Klucí přes rameno kytary, já banjo.

          Paprsky slunce pozvolna strácely na síle. Již tolik nepálili a košile pod tornami se tolik nelepily na naše záda. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě a občas padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír ukázal prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a cestou sežral do dálky a zanotoval: ,, Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod!“ A flegmatik Forbes smutným hlasem dodal: ,,Je to loď.“                                   

          V dálce se skutečně objevila záhadná modrá skvrna, kolem níž se zvedaly malé obláčky prachu, podobající se náklaďáku s modrou plachtou. I když poblíž tekla řeka, většina z nás se přiklonila k názoru, že to nebude loď, jak předpokládal Forbes, ale spíše ten náklaďák a tak dbalí pokynů pro chodce přešli jsme vlevo. Skvrna se stále zvětšovala. Každým okamžikem rostla a rostla, pozvolna nabývala reálných tvarů a když Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jak od prádelního hrnce, bylo vše jasné. Byl to námi, cestou stokrát proklínaný Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem, z hlavičkou omotanou propoceným šátkem a padající únavou. Všichni jsme se začali ohromně chechtat jeho modré nestvůře, teď bezvládně ležící jako vyoperovaná obrovitá křečová žíla v trávě na kraji cesty. Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to byl chlapec nad míru chápavý po chvíli pochopil. Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal: ,,Já bátožnik, já bátožnik!“

          No a od té doby,se mu jinak neřekneme, než Bátožnik Inu, když si o to sám řekl!

                                                                                                                        Dewi