Trapsavec

Překvapení jsou různá. Dobrá i špatná! V loňském roce se usmálo štěstí a vyšla ta dobrá! A to díky starým kamarádům z Tram Boys, Krajánkovi a Ďuznovi, hned dvě. Ale abych vás zase tolik neotrávil, svým povídáním, tak o tom Ďuznovým až příště…!

V loňském roce jsme se opět zatoulali k Dědkovu mlýnu do povodí Kačáku, kam jsme tenkrát často jezdívali a kam nás občas i dnes zavanou vzpomínky na léta dávno minulá. A taky vzpomínka na kamaráda ,,Mařenu!“

Stáli jsme na volejbalovém hřišti Rujany. Zírali vzhůru na léta opuštěnou chatu kamaráda, do které často jezdila i naše parta Tramp Boys a který již řadu let není mezi námi.

,,Jsou tam otevřené okenice“, podivila se Bobina. Zvědavost nám nedala.

V chatě nás přivítal a pozval dál velmi příjemný pán, který chatu koupil od současnýho majitele ,,Genta“, bývalého člena osady Sitting Bull. ,,Tady má prý někde chatu Nudla Krajánek?“, táži se. ,,Jasně, mám na něho číslo na mobil, tak mu zavolám a řeknu, že tady má návštěvu“, projevil ochotu nový majitel.

Za chvíli se objevil Krajánek. ,,Něco jsem ti přines“ a podává mi igelitku. ,,Na to ti neskočim,co je tam za blbost?“ ptám se nedůvěřivě a prohlížím si tu tašku, ,,esli“ se v ní něco nehýbá, abych neskočil na ,,špek, prostě na nějakej jeho fór, jak se říká! ,,Neboj!“, povídá Krajánek. A tak šmátrám v tašce dál. Spadl mi kámen ze srdce! Nic mi nekouslo! ,,Hele Bobino, je tam nějakej hadr“!?

Z tašky vytahuji čtyřicet let pohřešovanou první stožárovou osadní vlajku Tramp Boys! Více jak čtyřicet let jsme o ní nikdo nevěděl a on jí měl Krajánek!

,,Hele Dewi, ty si jí zasloužíš víc než já, tak jsem ti jí přinesl“ povídá Krajánek.

Tak dík Krajánku, udělal jsi mi radost!

Dewi

Burry,Dědek,Jardočka a Očko 1970

To první překvapení byla ta po létech nalezená vlajka Tramp Boys.

Na loňských ,,Fekálnických hrách“, nám ukázal několik velkých knih, na jejichž deskách žlutě svítily nápisy 1969, 1970 atd. Byly to dvaačtyřicet let staré kroniky T.O. Tramp Boys, o kterých jsme neměli ani ,,páru“, které v ,,utajení“ psal kamarád Ďuzna, od roku 1969, kdy do Tramp Boys přestoupil ještě s několika kamarády z osady Sitting Bull.

První kapitola kroniky začíná nadpisem:

. Na Hřebenkách noví Tramp boys

Z Dewiho archivu

Psal se duben roku 1959. Dny se již rychle prodlužovaly, večery byly vlahé, z lesů stoupal mlžný opar. Přicházelo jaro!

Jednoho takového večera, když jsem měl zase plnou hlavu romantiky a počítal dny které zbývaly do soboty, přišel za mnou kamarád Dewi. ,,Vyrazíme do přírody!“povídá. Po pravdě, nemusel mne ani moc přemlouvat. Jednak se mi jeho návrh zamlouval a mimo to jsem slabá povaha, která málo kdy a málo komu dokáže odmítnout. A tak mě Dewi vytáhl prvně na tramp! Vyrazili jsme na ,,Dědkas“, který leží v romantickém údolí Kačáku. Právě tady, vznikla jedna z prvních kladenských osad Rujana, založená v roce 1929.

Já jsem v té době nějakou představu o trampingu měl. Ale byla to představa, jak jsem později poznal, velmi mlhavá! Věděl jsem jen to, že trampové jezdí pod stany, nebo pod širák a ti pohodlnější do chat a srubů. Že rozdělávají ohníčky, hrajou na kytary a oblékají se jako kovbojové! Dewi byl v tomto směru mnohem a mnohem zkušenější a tak se mi snažil při každé příležitosti rozšiřovat obzor!

Ale abych nezamluvil to hlavní, což byl náš tramp na Dědkas! Bylo nutné, obstarat si nějaké vhodné oblečení, abych vypadal alespoň trochu jako tramp a nedej Bůh, jako nějaký paďour! Na hlavu jsem si sehnal starý plstěný klobouk, na nohy mi Dewi půjčil svoje kanady (ty později nosil i Vlčák). Přemluvil jsem mámu, aby mi jedny zánovní montérky přešila na texasky (mít pravé texasky tenkrát…). A tak jsem byl připraven vyrazit na svůj první vandr.

V neděli ráno jsme nasedli do autobusu, odvážející dělníky z Poldi z noční směny, směr Beroun. Dewi byl oblečen v kožené bundě, pod ní vykukovala černá, ve švech a na kapsách bíle lemovaná kovbojská košile, v černé džíny, polovysoké boty z jemné kůže, zdobené kováním. Na hlavě měl skautský klobouk a nesl kytaru. Chlapi vracející se z nočních směn, v témže autobusu se na nás dívali jako na zjevení a dokonce od nás udržovali odstup. Ono tenkrát vše co připomínalo západ, bylo podezřelé! Jediný, kdo se k nám hrdě přihlásil, byl starý ,,básník“Štorek. Byl o řadu let starší a přezdívali mu básník pro to, že psal do závodního časopisu. Psal oslavné ,,básně“ k 1. máji, VŘSR a MDŽ, i když se o něm říkalo, že je to bývalý kulak, kterému komunisté sebrali pole a hospodářství!

Na Rujanu jsme dorazili v botách od rosy. Dewi zamířil k chatě starého trampa Mařeny, která se jako orlí hnízdo tyčila nad osadním volejbalovým hřištěm. Vystoupali jsme kolem Loskotova srubu Galwaston a již z dálky jsme viděli v chatě u Mařeny otevřené okenice. ,,Mařena je tady“ prohodil Dewi a již jsme si podávali ruku z vysokým šlachovitým mužem, se kterým se Dewi dobře znal. Za chvíli se z chaty vyklátil mladý ,,kolohnát“, syn Mařeny v té době přezdívaný ,,Dlouhá puška“. A tak jsem poznal oba Bušky! To jsem ještě netušil, že ten mladší ,,Dlouhá puška“, se zapíše do historie naší osady, jako zakládající člen Tramp Boys, pod přezdívkou Zelený Jed !

V ostravském tramp klubu 2. 36

Na posledním večeru před prázdninami, pořádaném dne 28. 6. v restauraci U Kašáků, který byl věnován vzpomínce na Vaška Černohorského, banjistu tehdy výborné skupiny FAMIREDO, se potkalo i několik členů Tramp Boys.

Domluvili jsme se s klukama z osady, že vyrazíme znovu na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně.

          Když jsme s kamarádem Vlčákem, přidušeni letním vedrem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na dohodnutém místě na zbečenském starém nádraží, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní na lavičce se líně vyvaloval urostlý mladík, osadní to lakomec Špacír. Ahoj, ahoj pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se tady objeví. Za chvíli, k našmu překvapení, dorazil malý obrýlený tramp Kořínek a nedlouho po něm vysoký štíhlý Forbes.

          Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měly přilepeny skoro až na ,,batlech.“ Vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené, zarudlé půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Dvěma černochům pozvolna umírajícím vedrem, sedícím na vedlejší lavičce naskakovaly bílé pupínky a komáři dostávali úžeh. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat.

          ,,Ahoj osado,“ zahuhňal za našimi zády s přilepeným jazykem na patře Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly čůrky potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků.“ ,,Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu“ povídá a připaluje si od mojí vedrem rozžhavené mosazné šerifské hvězdy cigaretu. ,,Nikam se nejde, chybí ještě Conrád“ povídám, i když bych ani já ,,žejdlíkem“ dobře chlazeného moku nepohrdl. Proto, že slovo šerifa bylo v naší partě tenkrát zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klembou. Mlčky jsme seděli na rozpálené lavici, neboť ani slovům se nechtělo přes rozpraskané rty a lepila se na patro jako kanagon.

          Táhlo již k odpolednímu a Conrád se stále neobjevoval. ,,Zase si válí prdel někde na zahrádce, pouští si se Zíkou v lavóru papírový lodičky a my tady na něj čekáme v tom vedru jako blbcí“, hořekovali kluci. Když vedrem praskla na nádraží poslední kolejnice, dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Byl jsem překvapen, kde se v tom okamžiku vzala v nás, polomrtvých vedrem taková energie, se kterou jsme vyrazili k životudárné oáze.

          V příjemně chladivém výčepu vesnické hospody jsme s Vlčákem, Zeleným Jedem a Forbesem rozdýmaly čibuky ( které jsme kouřily pouze na trampu ) a všichni, Špacír i Kořínek si dali orosené pivo, které v nás zasyčelo jako útočící velká skalní krajta. Nalili jsme si ještě jedno pivo do druhé nohy, abychom cestou nekulhali a vyrazili na cestu hledat vhodné tábořiště.

S ,,usárnama“ na zádech, spocení jako dveře od chlíva, šlapali jsme cestou, zanechávajíc za sebou obláčky prachu. Klucí přes rameno kytary, já banjo.

          Paprsky slunce pozvolna strácely na síle. Již tolik nepálili a košile pod tornami se tolik nelepily na naše záda. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě a občas padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír ukázal prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a cestou sežral do dálky a zanotoval: ,, Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod!“ A flegmatik Forbes smutným hlasem dodal: ,,Je to loď.“                                   

          V dálce se skutečně objevila záhadná modrá skvrna, kolem níž se zvedaly malé obláčky prachu, podobající se náklaďáku s modrou plachtou. I když poblíž tekla řeka, většina z nás se přiklonila k názoru, že to nebude loď, jak předpokládal Forbes, ale spíše ten náklaďák a tak dbalí pokynů pro chodce přešli jsme vlevo. Skvrna se stále zvětšovala. Každým okamžikem rostla a rostla, pozvolna nabývala reálných tvarů a když Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jak od prádelního hrnce, bylo vše jasné. Byl to námi, cestou stokrát proklínaný Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem, z hlavičkou omotanou propoceným šátkem a padající únavou. Všichni jsme se začali ohromně chechtat jeho modré nestvůře, teď bezvládně ležící jako vyoperovaná obrovitá křečová žíla v trávě na kraji cesty. Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to byl chlapec nad míru chápavý po chvíli pochopil. Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal: ,,Já bátožnik, já bátožnik!“

          No a od té doby,se mu jinak neřekneme, než Bátožnik Inu, když si o to sám řekl!

                                                                                                                        Dewi