T.O. Bílý Blizzard

Bílý Blizzard 16.
T.O.Bílý Blizzard 16.

Podobné příspěvky

JAK HRÁL DEWI JARKOVI MOTTLOVI

JAK HRáL DEWI JARKOVI MOTTLOVI
Druhý den ráno nás pozval na návštěvu do své chaty první a nejuctívanější trampský písničkář, filmový producent, bývalý člen Osvobozeného divadla W a V , spoluautor řady operet Jarka Mottl. Dlouho jsme si povídali při kafíčku s ním i s jeho manžekou. Když nám Jarka zahrál několik písniček, vzal kytaru do ruky Dewi. Zahrál a zazpíval Mottlovu známou píseň Maminko mámo. Mottl byl potěšen a Dewiho pochválil. Tak že byl potěšen i Dewi. Při loučení nám osadníci Ztracenky věnovali drobné upomínky a Čenda Kopáček každému krásný vyřezávaný totem.
Naše návštěva Ztracenky nebyla tou poslední. Naše trofeje časem obohatil totem, indiánská maska, sněžnice a další dílka ze Ztracenky.
A osadní srub ,,Ztracenky“ osadní vlajka ,,Tramp boys“.
U Jardy Motla Motl-Dewi- Vlčák- Špacír
NA HADí ŘECE
Ze Ztracenky jsme vyrazili na říčku Kocábu, kterou trampové nazývají ,,Hadí řekou“ a která se vlévá do ,,Velké řeky“. Vlčák, Špacír, Dewi, Forbes a Hanka zde navštívili řadu známých osad. Osady Rewaston, Havran, Louisiana, ani Deadwood neunikly jejich krokům.
Nejdéle se zdrželi na Havranu, u jednoho z nejstarších trampů, populárního Franty Pružiny – Cikána. ( Dějiny trampingu). Ten již kolem roku 1920 jezdil do Svatojánských proudů se slavnou partou která si říkala Cowbojové z Utahu. Později ostal s několika kamarády na Kocábě, přejmenovali říčku na Hadí řeku a založili osadu Havran. Zde stojí malý pomníček, na kterém je vytesáno jméno: ,,Josef Linhart, poslední zlatokop.“ Kousek za osadou stála ještě jeho zborcená chata, připomínající dobu, kdy se tento podivín pokoušel na Kocábě rýžovat zlato.
Dewi

Dopis kamarádovi Bátožníkovi

Je to dávno, moc dávno, co jsme na Berounku hleděli z té skály úmluvy,
pod níž se řeka kroutí a ztrácí v modré dálavě.
Kde nám vlasy větrem vlály a my na kytary hráli, ty staré trampské songy.
Ty, já, Vlčák, Špacír i Zelený Jed a smáli se od kosti každé svojí blbosti.
Dnes nám léty zšedl vlas a trochu ochraptěl i hlas,
jsme prý moudřejší říká čas, i někteří lidé kolem nás.
Velký vůz jede po obloze dál tak vem to ďas!
Co je to moudrost?
Stáří?
My nejsme staří !
Přátelství jak vokály nám ladí,
jako tenkrát nad tou ,,Starou řekou“ kde jsme spolu stáli,na trampy si hráli a romantika byla v nás.
Kde jehličí vonělo jak purpura o Vánocích při studených dlouhých nocích a mech pod nohama nadnášel v letním vánku, když od červánků zahořel oheň v nás.
Teď má traperská čepice visí na skobě jak v zoo opice a ty svou hučku odhodil jsi v dál.
Na peronu, kde jsi tenkrát s rancem stál a vandrům sbohem dal,žádné vlaky dávno nestaví.
Jenom noční motýli, alespoň na chvíli, přináší ti do snů těch vzpomínek pár.
Dopis končí. Co ještě říct?
Život jde dál!
Dewi

,,KAMENITÝ CAMP“ JEŠTĚ JEDNOU!

               ,,KAMENITÝ CAMP“ JEŠTĚ JEDNOU!

                                              Dewi

 Přesto, že o ,,Kamenitém campu“, na stránkách ,,Vandrtorny“ vyšla již řada článků a fotek, z ohlasů kamarádů se domnívám, že toto téma je stále zajímá.      A že mi snad nenakopou do zadku, když o tomto ,,campu“ napíši ještě pár řádků a  přiložím několik dosud nepublikovaných dnes již historických fotek z Ďuznovy soukromé kroniky!

Dewi,Juraj,Očko,Zelený Jed a Hanka.

,Kamenitý camp“, sehrál velkou roli v utužení kamarádství hlavně mezi osadami Tramp Boys, Siting Bull a Šestáky. I když při každé větší akci na tomto ,,campu“ vlála na stožáru vlajka Tramp Boys, bylo to společné tábořiště všech tří osad! 

Na ,,camp“ se jezdilo v létě i v zimě za třeskutých mrazů, kdy nosní dírky přimrzaly k sobě a sliny v ústech se měnily v led!

Dosel_grog_Ďuznovi_je_zima
Dosel_grog_Ďuznovi_je_zima

Zde se v roce 1968 prvně konaly populární ,,Fekálnické hry“, které se staly tradicí a díky kamarádovi Ďuznovi se konají do dnes. Zde byla prvně zazpívána skupinou Šestáci oslavná písnička ,,V Kamenitém campu“, kterou složil kamarád Toník Kajgr zvaný Pegy (Vandrtorna 18.1.2011), pozdější náměstek primátora města Kladna, který již není mezi námi.

Trampboys,Šestáci_a_Sittin_bull_Mařena z Rujany v Kamenitém_campu
Trampboys,Šestáci_a_Sittin_bull_Mařena z Rujany v Kamenitém_campu

Občasník ,,Hobo“, který vydávala T.O. Tramp Boys zde pořádal první potlach, zde byli do osad přijímáni noví kamarádi, zde se loučili při odchodech na ,,Velký zelený vandr.“ Zde se ,,Fekálnických her“ krom jiných, zúčastnila i známá ostravská osada Bílý Blizzard, v čele se šerifem Sidem. Sem jezdil trampský kmet, výborný kytarista a voleybalista Mařena z Rujany. Zde prožila kousek romantiky řada osad: Tramp Boys, Siting Bull, Šestáci, Bezejmená, Indiano, Dakota, Trapeři a řada dalších holek a kluků. Tady hrály skupiny Fechtýři, Močálové a Somráci s bratry ,, Kotasy,“ atd.

,,Kamenitý camp“, je jedním z nejpopulárnějších novodobých ,, campů“ v povodí ,,Staré řeky“ a bezesporu má své místo v historii kladenského trampingu!    

 

JAK SE STAL CONRÁD BÁTOŽNÍKEM

JAK SE STAL CONRáD BáTOŽNíKEM
Domluvili jsme se s klukama z osady, že vyrazíme znovu na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně.
          Když jsme s kamarádem Vlčákem, přidušeni letním vedrem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na dohodnutém místě na zbečenském starém nádraží, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní na lavičce se líně vyvaloval urostlý mladík, osadní to lakomec Špacír. Ahoj, ahoj pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se tady objeví. Za chvíli, k našmu překvapení, dorazil malý obrýlený tramp Kořínek a nedlouho po něm vysoký štíhlý Forbes.
          Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měly přilepeny skoro až na ,,batlech.“ Vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené, zarudlé půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Dvěma černochům pozvolna umírajícím vedrem, sedícím na vedlejší lavičce naskakovaly bílé pupínky a komáři dostávali úžeh. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat.
          ,,Ahoj osado,“ zahuhňal za našimi zády s přilepeným jazykem na patře Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly čůrky potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků.“ ,,Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu“ povídá a připaluje si od mojí vedrem rozžhavené mosazné šerifské hvězdy cigaretu. ,,Nikam se nejde, chybí ještě Conrád“ povídám, i když bych ani já ,,žejdlíkem“ dobře chlazeného moku nepohrdl. Proto, že slovo šerifa bylo v naší partě tenkrát zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klembou. Mlčky jsme seděli na rozpálené lavici, neboť ani slovům se nechtělo přes rozpraskané rty a lepila se na patro jako kanagon.
          Táhlo již k odpolednímu a Conrád se stále neobjevoval. ,,Zase si válí prdel někde na zahrádce, pouští si se Zíkou v lavóru papírový lodičky a my tady na něj čekáme v tom vedru jako blbcí“, hořekovali kluci. Když vedrem praskla na nádraží poslední kolejnice, dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Byl jsem překvapen, kde se v tom okamžiku vzala v nás, polomrtvých vedrem taková energie, se kterou jsme vyrazili k životudárné oáze.
          V příjemně chladivém výčepu vesnické hospody jsme s Vlčákem, Zeleným Jedem a Forbesem rozdýmaly čibuky ( které jsme kouřily pouze na trampu ) a všichni, Špacír i Kořínek si dali orosené pivo, které v nás zasyčelo jako útočící velká skalní krajta. Nalili jsme si ještě jedno pivo do druhé nohy, abychom cestou nekulhali a vyrazili na cestu hledat vhodné tábořiště.
S ,,usárnama“ na zádech, spocení jako dveře od chlíva, šlapali jsme cestou, zanechávajíc za sebou obláčky prachu. Klucí přes rameno kytary, já banjo.
          Paprsky slunce pozvolna strácely na síle. Již tolik nepálili a košile pod tornami se tolik nelepily na naše záda. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě a občas padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír ukázal prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a cestou sežral do dálky a zanotoval: ,, Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod!“ A flegmatik Forbes smutným hlasem dodal: ,,Je to loď.“                                   
          V dálce se skutečně objevila záhadná modrá skvrna, kolem níž se zvedaly malé obláčky prachu, podobající se náklaďáku s modrou plachtou. I když poblíž tekla řeka, většina z nás se přiklonila k názoru, že to nebude loď, jak předpokládal Forbes, ale spíše ten náklaďák a tak dbalí pokynů pro chodce přešli jsme vlevo. Skvrna se stále zvětšovala. Každým okamžikem rostla a rostla, pozvolna nabývala reálných tvarů a když Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jak od prádelního hrnce, bylo vše jasné. Byl to námi, cestou stokrát proklínaný Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem, z hlavičkou omotanou propoceným šátkem a padající únavou. Všichni jsme se začali ohromně chechtat jeho modré nestvůře, teď bezvládně ležící jako vyoperovaná obrovitá křečová žíla v trávě na kraji cesty. Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to byl chlapec nad míru chápavý po chvíli pochopil. Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal: ,,Já bátožnik, já bátožnik!“
          No a od té doby,se mu jinak neřekneme, než Bátožnik Inu, když si o to sám řekl!
                                                                                                                        Dewi