Na stará místa

Z Dewiho archivu

Psal se duben roku 1959. Dny se již rychle prodlužovaly, večery byly vlahé, z lesů stoupal mlžný opar. Přicházelo jaro!

Jednoho takového večera, když jsem měl zase plnou hlavu romantiky a počítal dny které zbývaly do soboty, přišel za mnou kamarád Dewi. ,,Vyrazíme do přírody!“povídá. Po pravdě, nemusel mne ani moc přemlouvat. Jednak se mi jeho návrh zamlouval a mimo to jsem slabá povaha, která málo kdy a málo komu dokáže odmítnout. A tak mě Dewi vytáhl prvně na tramp! Vyrazili jsme na ,,Dědkas“, který leží v romantickém údolí Kačáku. Právě tady, vznikla jedna z prvních kladenských osad Rujana, založená v roce 1929.

Já jsem v té době nějakou představu o trampingu měl. Ale byla to představa, jak jsem později poznal, velmi mlhavá! Věděl jsem jen to, že trampové jezdí pod stany, nebo pod širák a ti pohodlnější do chat a srubů. Že rozdělávají ohníčky, hrajou na kytary a oblé威而鋼
kají se jako kovbojové! Dewi byl v tomto směru mnohem a mnohem zkušenější a tak se mi snažil při každé příležitosti rozšiřovat obzor!

Ale abych nezamluvil to hlavní, což byl náš tramp na Dědkas! Bylo nutné, obstarat si nějaké vhodné oblečení, abych vypadal alespoň trochu jako tramp a nedej Bůh, jako nějaký paďour! Na hlavu jsem si sehnal starý plstěný klobouk, na nohy mi Dewi půjčil svoje kanady (ty později nosil i Vlčák). Přemluvil jsem mámu, aby mi jedny zánovní montérky přešila na texasky (mít pravé texasky tenkrát…). A tak jsem byl připraven vyrazit na svůj první vandr.

V neděli ráno jsme nasedli do autobusu, odvážející dělníky z Poldi z noční směny, směr Beroun. Dewi byl oblečen v kožené bundě, pod ní vykukovala černá, ve švech a na kapsách bíle lemovaná kovbojská košile, v černé džíny, polovysoké boty z jemné kůže, zdobené kováním. Na hlavě měl skautský klobouk a nesl kytaru. Chlapi vracející se z nočních směn, v témže autobusu se na nás dívali jako na zjevení a dokonce od nás udržovali odstup. Ono tenkrát vše co připomínalo západ, bylo podezřelé! Jediný, kdo se k nám hrdě přihlásil, byl starý ,,básník“Štorek. Byl o řadu let starší a přezdívali mu básník pro to, že psal do závodního časopisu. Psal oslavné ,,básně“ k 1. máji, VŘSR a MDŽ, i když se o něm říkalo, že je to bývalý kulak, kterému komunisté sebrali pole a hospodářství!

Na Rujanu jsme dorazili v botách od rosy. Dewi zamířil k chatě starého trampa Mařeny, která se jako orlí hnízdo tyčila nad osadním volejbalovým hřištěm. Vystoupali jsme kolem Loskotova srubu Galwaston a již z dálky jsme viděli v chatě u Mařeny otevřené okenice. ,,Mařena je tady“ prohodil Dewi a již jsme si podávali ruku z vysokým šlachovitým mužem, se kterým se Dewi dobře znal. Za chvíli se z chaty vyklátil mladý ,,kolohnát“, syn Mařeny v té době přezdívaný ,,Dlouhá puška“. A tak jsem poznal oba Bušky! To jsem ještě netušil, že ten mladší ,,Dlouhá puška“, se zapíše do historie naší osady, jako zakládající člen Tramp Boys, pod přezdívkou Zelený Jed !

Jedna rána stačí 14.

V ostravském tramp klubu 3. 37

Když někomu řeknete, že jste nahrávali písničky na drát, buď si pomyslí, že si zněho děláte legraci, nebo že jste magoři. Ale my nejsme magoři, ani si neděláme legraci. My jsme fakt nahrávali na drát! U trampa Kořínka doma. Vlčák, Špacír, Dewi a Zelený Jed vzali kytary a už to jelo.

Teda, ono to zase tak moc nejelo, to je fakt. Ale tenkrát se nám to docela líbilo.

          Prostě jednou přiběhl Kořínek z naší osady, chlapec to vzrůstu velmi malého, ale nápadů velkých a radostně volal: ,,Klucí, klucí, mám doma ,,magneťák!“ Radost to byla převeliká a všeobecná, neboť v té době magnetofon téměř nikdo nevlastnil, pokud neměl tatínka ministrem nebo špičkovým zlodějem.

          Kořínek přinesl přístroj (za který by dnes od zběratele dostal slušný prachy), kde ho vzal je záhada. Drát se převíjel z jedné špulky na druhou a kupodivu, když jsme si pustili to naše zpívání tak jsme se tam slyšeli. Kvalita byla sice nevalná, ale měli jsme radost. Tak jsme nahrávali, na drát, až se ,,žhavil !

          Později jsme nahráli řadu písniček na kvalitnější magnetofony. Bohužel kvalita pásků byla tak špatná, že když jsem si je chtěl po letech poslechnout, ozvalo se jen nesrozumitelné huhňání. Škoda! Škoda né té kvality našeho zpěvu která za moc nestála, ale pro to, že tam byly zaznamenány hlasy kamarádů, které již nikdy neuslyším.

V hospodě U Petříků 28.

V hospodě U Kalendů 24.