Když někomu řeknete, že jste nahrávali písničky na drát, buď si pomyslí, že si zněho děláte legraci, nebo že jste magoři. Ale my nejsme magoři, ani si neděláme legraci. My jsme fakt nahrávali na drát! U trampa Kořínka doma. Vlčák, Špacír, Dewi a Zelený Jed vzali kytary a už to jelo.
Teda, ono to zase tak moc nejelo, to je fakt. Ale tenkrát se nám to docela líbilo.
Prostě jednou přiběhl Kořínek z naší osady, chlapec to vzrůstu velmi malého, ale nápadů velkých a radostně volal: ,,Klucí, klucí, mám doma ,,magneťák!“ Radost to byla převeliká a všeobecná, neboť v té době magnetofon téměř nikdo nevlastnil, pokud neměl tatínka ministrem nebo špičkovým zlodějem.
Kořínek přinesl přístroj (za který by dnes od zběratele dostal slušný prachy), kde ho vzal je záhada. Drát se převíjel z jedné špulky na druhou a kupodivu, když jsme si pustili to naše zpívání tak jsme se tam slyšeli. Kvalita byla sice nevalná, ale měli jsme radost. Tak jsme nahrávali, na drát, až se ,,žhavil !
Později jsme nahráli řadu písniček na kvalitnější magnetofony. Bohužel kvalita pásků byla tak špatná, že když jsem si je chtěl po letech poslechnout, ozvalo se jen nesrozumitelné huhňání. Škoda! Škoda né té kvality našeho zpěvu která za moc nestála, ale pro to, že tam byly zaznamenány hlasy kamarádů, které již nikdy neuslyším.
i
