V ostravském tramp klubu 2

Úvodem.

Do pražské vyhlášené trampské hospody U Kalendů se nechodilo chlastat, i když nějaké to pivo si žádný z návštěvníků neodpustil. Ke Kalendům se chodilo hrát a zpívat. Každý týden se při kytarách a na kus řeči tady scházela stará trampská garda. Pamětníci trampské prahistorie. Občas i já, spolu s Emou ač ne pamětník této slavné doby jsem se účastnil těchto nezapomenutelných večerů.                                                                                                        

          Sedával jsem nad sklenicí pěnivého moku se skladateli Jarkou Mottlem, Jendou Kordou, Arnoštem Mošnou – Hamletem a Pedro Muchou. Nebo se zpěvákem Národní divadla Víchem a jeho bráchou Káčou. Smál se s oblíbeným Pepíkem Buřtem Braunem, zpěvákem, konferenciérem a příležitostným filmovým hercem, který mi dodnes nevrátil knížku, kterou si ode mne tenkrát půjčil a již nikdy nevrátí. Z té celé řady zde nejmenovaných kamarádů nemůžu a nesmím zapomenout na Vaška Fliegla – Grizliho z Utahu. Jeho přátelství mě provázelo po celý jeho život. Jemu bych rád věnoval samostatnou kapitolu v této knížečce zrovna tak, jako bývalému šerifovi Hobart Campu, Old Jack Hobartovi, se kterým jsem se seznámil u Kalendů a který se stal po léta mojim výborným kamarádem. No a světlovlasá Pavla Brochesová, vdova po jednom z prvních brdských trampů Láďovi Brožkovi –
Brochesovi, který byl popraven nacisty 11. ledna 1943 a který jí v posledním dopise napsal: ,,Pozdravuj moje lesy, pozdravuj mé kamarády, trampy známé i neznámé, vždyť všichni trampové jsou si kamarády; měl jsem je také rád, všem posílám své srdce.

          Pavla mě měla ráda. Jak jsem se objevil byla hned u mě, přinášela mi ke stolu tučné kroniky starých osad, do kterých jsem musel kreslit a psát. U Kalendů to bylo fajn! Je škoda, že tito nádherní kamarádi, ( v době kdy píši tyto řádky ) se na mě dívají se sklenkou v ruce již jen od nebeských bran. Jim, patří, naše mohutné, trampské umí!!!                        

Přízrak na Podkozí 19.

Domluvili jsme se s klukama z osady, že vyrazíme znovu na Berounku, každý po vlastní ose a sejdeme se na nádraží ve Zbečně.

          Když jsme s kamarádem Vlčákem, přidušeni letním vedrem vystoupili ze špinavého vagónu našich železnic na dohodnutém místě na zbečenském starém nádraží, první co nám padlo do oka, byla kytara Gibson. Vedle ní na lavičce se líně vyvaloval urostlý mladík, osadní to lakomec Špacír. Ahoj, ahoj pozdravili jsme se po trampsku a čekali ve třech, kdo další z party se tady objeví. Za chvíli, k našmu překvapení, dorazil malý obrýlený tramp Kořínek a nedlouho po něm vysoký štíhlý Forbes.

          Vedro bylo přímo úmorné. Žízní vyplazené jazyky jsme měly přilepeny skoro až na ,,batlech.“ Vedrem nám praskala kůže na kanadách a zapařené, zarudlé půlky prdelí se nepříjemně lepily k sobě. Dvěma černochům pozvolna umírajícím vedrem, sedícím na vedlejší lavičce naskakovaly bílé pupínky a komáři dostávali úžeh. Žhavá pecka na obloze nám tenkrát dávala pořádně zabrat.

          ,,Ahoj osado,“ zahuhňal za našimi zády s přilepeným jazykem na patře Zelený Jed, po jehož obličeji stékaly čůrky potu a kapaly na špičky jeho ,,půllitráků.“ ,,Jdeme na pivo nebo chcípnu a nikam nedolezu“ povídá a připaluje si od mojí vedrem rozžhavené mosazné šerifské hvězdy cigaretu. ,,Nikam se nejde, chybí ještě Conrád“ povídám, i když bych ani já ,,žejdlíkem“ dobře chlazeného moku nepohrdl. Proto, že slovo šerifa bylo v naší partě tenkrát zákonem, grilovali jsme se dál pod fialovou nebeskou klembou. Mlčky jsme seděli na rozpálené lavici, neboť ani slovům se nechtělo přes rozpraskané rty a lepila se na patro jako kanagon.

          Táhlo již k odpolednímu a Conrád se stále neobjevoval. ,,Zase si válí prdel někde na zahrádce, pouští si se Zíkou v lavóru papírový lodičky a my tady na něj čekáme v tom vedru jako blbcí“, hořekovali kluci. Když vedrem praskla na nádraží poslední kolejnice, dal jsem povel k útoku na nejbližší hospodu. Byl jsem překvapen, kde se v tom okamžiku vzala v nás, polomrtvých vedrem taková energie, se kterou jsme vyrazili k životudárné oáze.

          V příjemně chladivém výčepu vesnické hospody jsme s Vlčákem, Zeleným Jedem a Forbesem rozdýmaly čibuky ( které jsme kouřily pouze na trampu ) a všichni, Špacír i Kořínek si dali orosené pivo, které v nás zasyčelo jako útočící velká skalní krajta. Nalili jsme si ještě jedno pivo do druhé nohy, abychom cestou nekulhali a vyrazili na cestu hledat vhodné tábořiště.

S ,,usárnama“ na zádech, spocení jako dveře od chlíva, šlapali jsme cestou, zanechávajíc za sebou obláčky prachu. Klucí přes rameno kytary, já banjo.

          Paprsky slunce pozvolna strácely na síle. Již tolik nepálili a košile pod tornami se tolik nelepily na naše záda. Vtipkovali jsme o Conrádově zradě a občas padla i ostřejší slova na jeho hlavu, když vtom Špacír ukázal prstem ještě mastným od buřtů, které si koupil v hospodě a cestou sežral do dálky a zanotoval: ,, Kapitáne, kapitáne, na obzoru objevil se bod!“ A flegmatik Forbes smutným hlasem dodal: ,,Je to loď.“                                   

          V dálce se skutečně objevila záhadná modrá skvrna, kolem níž se zvedaly malé obláčky prachu, podobající se náklaďáku s modrou plachtou. I když poblíž tekla řeka, většina z nás se přiklonila k názoru, že to nebude loď, jak předpokládal Forbes, ale spíše ten náklaďák a tak dbalí pokynů pro chodce přešli jsme vlevo. Skvrna se stále zvětšovala. Každým okamžikem rostla a rostla, pozvolna nabývala reálných tvarů a když Kořínek na tento bod zaměřil svých sto dioptrií a prohlásil, že to má uši jak od prádelního hrnce, bylo vše jasné. Byl to námi, cestou stokrát proklínaný Conrád, jako luk ohnutý pod ohromným modrým ruksakem, z hlavičkou omotanou propoceným šátkem a padající únavou. Všichni jsme se začali ohromně chechtat jeho modré nestvůře, teď bezvládně ležící jako vyoperovaná obrovitá křečová žíla v trávě na kraji cesty. Conrád na nás zíral jako vyoraná myš. Ale proto, že to byl chlapec nad míru chápavý po chvíli pochopil. Začal skákat kolem své modré nestvůry a s přízvukem nám známým volal: ,,Já bátožnik, já bátožnik!“

          No a od té doby,se mu jinak neřekneme, než Bátožnik Inu, když si o to sám řekl!

                                                                                                                        Dewi

Velká dražba koní na Utahu 30.

Tam jsme pravidelně prožívali hudební slávu. Sem chodila celá parta Tramp Boys, hudebně posilněná o některé výborné muzikanty z jiných skupin. Ne vždy hrála ve stejném složení. Hráli se tramské a country písně. O ty country byla tenkrát nouze a tak jsme doma seděli celé dny u rádia a pokud se nám to podařilo, každou novou písničku jsme zaznamenaly na magnetofon a potom jí nadřely. Když jsme tenkrát jako novinku prvně v této hospodě zahráli a zazpívali Jessé Jamesse, stáli lidé na stolech. Dnes jí zná každý kdo se jen trochu o tento žánr hudby zajímá. Ale tenkrát to byla novinka. Stalo se, že řidič autobusu Kladno – Žloukovice přišel si poslechnout naše hraní a spřáním abychom mu zahráli ,,Bednu od Whisky“ od Mikyho Ryvoly nám zaplatil metr piv.