JAK HRÁL DEWI JARKOVI MOTTLOVI

JAK HRáL DEWI JARKOVI MOTTLOVI
Druhý den ráno nás pozval na návštěvu do své chaty první a nejuctívanější trampský písničkář, filmový producent, bývalý člen Osvobozeného divadla W a V , spoluautor řady operet Jarka Mottl. Dlouho jsme si povídali při kafíčku s ním i s jeho manžekou. Když nám Jarka zahrál několik písniček, vzal kytaru do ruky Dewi. Zahrál a zazpíval Mottlovu známou píseň Maminko mámo. Mottl byl potěšen a Dewiho pochválil. Tak že byl potěšen i Dewi. Při loučení nám osadníci Ztracenky věnovali drobné upomínky a Čenda Kopáček každému krásný vyřezávaný totem.
Naše návštěva Ztracenky nebyla tou poslední. Naše trofeje časem obohatil totem, indiánská maska, sněžnice a další dílka ze Ztracenky.
A osadní srub ,,Ztracenky“ osadní vlajka ,,Tramp boys“.
U Jardy Motla Motl-Dewi- Vlčák- Špacír
NA HADí ŘECE
Ze Ztracenky jsme vyrazili na říčku Kocábu, kterou trampové nazývají ,,Hadí řekou“ a která se vlévá do ,,Velké řeky“. Vlčák, Špacír, Dewi, Forbes a Hanka zde navštívili řadu známých osad. Osady Rewaston, Havran, Louisiana, ani Deadwood neunikly jejich krokům.
Nejdéle se zdrželi na Havranu, u jednoho z nejstarších trampů, populárního Franty Pružiny – Cikána. ( Dějiny trampingu). Ten již kolem roku 1920 jezdil do Svatojánských proudů se slavnou partou která si říkala Cowbojové z Utahu. Později ostal s několika kamarády na Kocábě, přejmenovali říčku na Hadí řeku a založili osadu Havran. Zde stojí malý pomníček, na kterém je vytesáno jméno: ,,Josef Linhart, poslední zlatokop.“ Kousek za osadou stála ještě jeho zborcená chata, připomínající dobu, kdy se tento podivín pokoušel na Kocábě rýžovat zlato.
Dewi

Podobné příspěvky

  • JAK JSME NAHRÁVALI NA DRÁT

    Když někomu řeknete, že jste nahrávali písničky na drát, buď si pomyslí, že si zněho děláte legraci, nebo že jste magoři. Ale my nejsme magoři, ani si neděláme legraci. My jsme fakt nahrávali na drát! U trampa Kořínka doma. Vlčák, Špacír, Dewi a Zelený Jed vzali kytary a už to jelo.
    Teda, ono to zase tak moc nejelo, to je fakt. Ale tenkrát se nám to docela líbilo.
              Prostě jednou přiběhl Kořínek z naší osady, chlapec to vzrůstu velmi malého, ale nápadů velkých a radostně volal: ,,Klucí, klucí, mám doma ,,magneťák!“ Radost to byla převeliká a všeobecná, neboť v té době magnetofon téměř nikdo nevlastnil, pokud neměl tatínka ministrem nebo špičkovým zlodějem.
              Kořínek přinesl přístroj (za který by dnes od zběratele dostal slušný prachy), kde ho vzal je záhada. Drát se převíjel z jedné špulky na druhou a kupodivu, když jsme si pustili to naše zpívání tak jsme se tam slyšeli. Kvalita byla sice nevalná, ale měli jsme radost. Tak jsme nahrávali, na drát, až se ,,žhavil !
              Později jsme nahráli řadu písniček na kvalitnější magnetofony. Bohužel kvalita pásků byla tak špatná, že když jsem si je chtěl po letech poslechnout, ozvalo se jen nesrozumitelné huhňání. Škoda! Škoda né té kvality našeho zpěvu která za moc nestála, ale pro to, že tam byly zaznamenány hlasy kamarádů, které již nikdy neuslyším.
                                                                                                  Dewi