Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /
Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!
