Ahoj všichni kamarádi,
dovoluji si vám zaslat postřeh z reportáže z našeho tažení na Jižní
Čechy respektive Píseckou Smoleč tak jak to viděl Náš reportér Paňák.
viz příloha.
Děkuji ti Petře
p.s. Děkuji samo sebou všem zúčastněným
Jaroslav Peltán
Akce jižní Čechy – 4.9.2010.
Tudlenc, když sedíme v Pastýřce, povídá kapelník Jaryn, že podzimní turné po vlastech Českých začínáme v Písecké Smolči.
Na naše pozdvižené obočí oznamuje, že to je v jižních Čechách a že má kousek odtud chalupu ve Slabčicích, a tam jako že můžeme bivakovat. Vzhledem k tomu, že v obci neplatí za odvoz odpadu, kapela chápe a souhlasí. Rejpal Dědek okamžitě nahodí otázku “ Dobrá a jak se tak dostanem? Koleje tam nevedou a letiště je ještě v plenkách“. Houslista Čahoun zděšen dálkou okamžitě tvrdí, že jeho škodovka trucuje a nejede, nemá kola a vlastně ani motor. Věříme mu to a tak záchrana přichází od Dana co dobro obsluhuje, že prý povoz má a koně k němu nepotřebuje. Kukymu naštěstí prý přední kolo jen vibruje ale ještě neupadlo a tak tam snad všici dojedem. Souhlasíme! Ale náhle Kuky vece – musím přibrat svého „Mimineka“, máma poručila a Dan že má v pátek ještě rozdělanou nějakou práci a tak se pojede až v sobotu. Navigátorem je pověřen basista Jizva což nás v zápětí dovedlo k myšlence, že asi ke hraní zřejmě nedojde. Není zbytí, opět souhlasíme a objednáváme kořalku.
V pátek tak vyráží Kuky, sním Miminek, zvukařka Stará větev a moje maličkost směr Slabčice, kde večer v místní Osvěžovně se přehoupne do brzkého rána. Čekáme na zbytek, tedy na podstatnou část kapely. Desátá, jedenáctá a už i dvanáctá hodina odbila a nikdo nikde. Čekaní vyplňujeme prací na zahradě a štípáním dříví, přeci jen je v chalupě neteplo. A Dědek rád topí v kamnech dřívím, které někdo připraví. Začínáme pochybovat o navigačních schopnostech Jizvy – a skutečně, po dvanácté se hoši telefonicky ozývají z Benátek a že prý si to již uhánějí na Tábor. Po upozornění, že na Písek nemusí přes České Budějovice, mění směr a do půl hoďky sou tu, co by dup. To bylo radosti a objímání, všichni melou pátý přes devátý, jedině Dědek nakládá do kamen a v očích má podivný lesk. Začínáme mít obavu o chalupu a táhneme ho ven, kde Jizva zrovna vypráví jak opět vyhozen
z baráku, jsa na nuceném vandru, vařil sekyrkovou polévku. Když se od omastku, brambor a krup dostal k té sekyrce, Dědek vytřeštil oči a hnán asociací vyhrkl “ Kamna, kamna, musím honem přiložit“. A jsme zase tam, kde jsme byli.
Nastává porada, jak se vlastně do Smolče přesuneme, když máme nástroje a komba. Nikdo nechce šoférovat, tedy spíše abstinovat. Prý jestli nemá Jaryn nějaký vozík, a co myslíte? Má! Starej vozejk na trávu, s kolama obitýma obručema, byl okamžitě zařazen do vozového parku Tři a půl Bandu. Je provedena zběžná kontrola brzd a sbíhavosti a určen dvoutaktní motor Dědek – Jizva. Lepení na pneu nabylo nalezeno, ale i tak to risknem. Dědek chodí po zahradě s banjem a preluduje, ostatní nakládají Bandvůz proprietami ke hraní, a tak Jaryn vyrušuje Dědka s prosbou, zda by také nepomohl a alespoň si ze stodoly přinesl klobouk. Za vzdalujícím se Dědkem se nese jeho hudrování – hraje na banjo „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Konečně je pátá hodina, vše naloženo a můžeme vyrazit. Vozík na silni dělá takovej randál, že lidé vycházejí ze vrat s nadějí, že do obce zavedli vlak. U Slabčického kostela vybíhá farář a že prý mu z toho rámusu ten přibitej spadl s krucifistu. Přezíráme jeho nářky a smekaje klobouky na pozdrav všech přihlížejících, rázně míříme i s povozem do místní Osvěžovny. Po doplnění paliva vyrážíme směr Písečná Smoleč. Danovy těžkne dobro při sdělení, že je to pouhých necelých osm kilometrů. Zapřažení šimlové však vědí své a tak po ostré chůzi jsme za dvacet minut na místě, kde se dovídáme, že hospodskej Josef vyvěsil plakáty teprve včera večer – prý z obavy, že by mu do hospody chodili lidi. Postavíme ozvučení, dáme pivko a úderem šesté začínáme hrát pro tři lidi, sedících v hospodě z kterých je jeden nahluchlí děda hospodského. Neházíme flintu do žita a skutečně naše muzika začíná lákat kolemjdoucí lidičky. Nejprve strkají do dveří jenom hlavu ale později i nohy. V půl sedmé dorazí horda z chatové oblasti nedaleké Vltavy a atmosféra se rázem mění na příjemné hraní s příjemnými lidičkami. Postupně se zapojují do zpěvu a v osm hodin s námi řve celá hospoda Rikatádo. Hospodský jako tornádo roznáší zlatavý mok a začíná se i usmívat – náhle mu lidé nevadí. Čahoun málem zavařil housle a nemaje strach z odjezdu popíjí
s námi pivko. Časem se od něj dovídáme, že ty Krušovice se fakt hodně zlepšili a to pivko je opravdu moc dobré. Vysvětlujeme mu, že pivko je fakt skvělé, ale že on nemá Krušovice, ale desítku Zlatého bažanta. Nereptá, nasává dál a chutná mu stále skvěle. Hospodský Pepa v deset dává k dobru přeuzenou koninu a tak nálada stále stoupá. Když k tomu o půlnoci přidá topinky nemá to vůbec chybu. Lidičkám se nechce domů takže je musíme vyhodit, nemáme totiž už co hrát. Ukončení lidičkám zřejmě nevadí, chtějí se s námi hromadně vyfotit. Přání plníme a vyrážíme noční krajinou zpět do Slabčic. V polovině cesty nám klekl motor, Dědek s Jizvou si zadřeli písty a tak nám s povozem pomáhají místní. Za půl hodinky již sedíme v naší stodole a s námi i starosta obce s přáteli. Dovídáme se, že se šli juknout jen na chvíli, ale už zůstali do až konce. Plánujeme akci na příští rok. Prý na dožínky. Jaryn hned navrhuje složit koňskej povoz z dílů co má rozvěšený po stodole. Krotíme ho, loučíme se s přáteli a jdeme bivakovat. Byl to fakt pěknej den a ještě hezčí večer. Škoda, že jste nebyli s námi.
Paňák, dokumentarista.
