Kalifornští Kanonýři

Ahoj Dědkové.26.1.2010
Máme tady takovou bandu lidí, co se zajímá o střelbu z kanónu.
Většina z těch kanonů je samo domo, kámoši jsou soustružnici
a tak si je dělají sami.
Zhruba jednou ročně vyrazíme na střelby. Jedeme poměrně daleko,
je to tady odtud něco přes 300 mil, ale stoji to za to.
Střelnice je na louce v lese, no prostě paráda. Jedem vždycky alespoň na tři dni
a kempujeme přímo tam.
První den si každý najde místo na palebné čare a muže si vystřelit několik
zkušebních nábojů. Druhý den začíná soutěž do terčů.
Jsou tam tři kategorie :
Kanóny s vrtanou hlavni střílí na 200 metrů do terče.
Kanóny s hladkou hlavní střílí na 100 metrů do terče.
Hmoždíře střílí na 150 metrů ke kolíku.
Každý střílí deset ran a potom jdou porotci zkontrolovat terče, změřit jak daleko
nebo blízko, dopadli střely z hmoždířů.
Potom se vyhodnotí vítězové, rozdají se ceny a dokonce dne se střílí ze všeho, co kdo
přinesl.
To by jste kolikrát nevěřili, co se tam sejde za zbraně.
Večer se pak pije a veselí. Ta banda kamarádů, se kterýma střílím, jsou taky kytaristi
a tak si sebou vždy bereme nástroje a večer hrajeme. Prostě, jako na vandru.
S heslem „HLAVNĚ ČISTý HLAVNĚ“ se loučím.
Čau Béda.
Na palebné čáře
Střelba
Ten byl hodně hlučný
Zátiší
To je Dělo
Zlatý kanón
Parádní záběr

Podobné příspěvky

  • Vandr na Aljašku

    Krásné fotky z 10ti denního vandru na Aljašku nám poslal Béda a jeho paní.
    Je opravdu na co se dívat a bude jich více.
    Mne osobně zaujala fotografie, kde Iva stojí v zahradě plné květin. Ptal jsem se Bédy, kde se tam vzalo tolik květů. On mi vysvětlil, že kdysi se tam sesul nějaký kopec, který pohřbil nějaké domy a les.
    Později tento pozemek koupil nějaký člověk, a když jej vyklízel, jeden strom se mu vzpříčil a postavil se kořeny nahoru, tak ho napadlo, ty mrtvé stromy tam zasadit obráceně a do koruny, vlastně kořenů
    zasadil květiny a tím vznikla tato unikátní zahrada.
    Zbývá jen tiše závidět.
    Stromy naruby
  • Akce jižní Čechy 4.9.2010

    Ahoj všichni kamarádi,

    dovoluji si vám zaslat postřeh z reportáže z našeho tažení na Jižní
    Čechy respektive Píseckou Smoleč tak jak to viděl Náš reportér Paňák.
    viz příloha.
    Děkuji ti Petře

    p.s. Děkuji samo sebou všem zúčastněným
    Jaroslav Peltán

    Akce jižní Čechy – 4.9.2010.
    Tudlenc, když sedíme v Pastýřce, povídá kapelník Jaryn, že podzimní turné po vlastech Českých začínáme v Písecké Smolči.

    Na naše pozdvižené obočí oznamuje, že to je v jižních Čechách a že má kousek odtud chalupu ve Slabčicích, a tam jako že můžeme bivakovat. Vzhledem k tomu, že v obci neplatí za odvoz odpadu, kapela chápe a souhlasí. Rejpal Dědek okamžitě nahodí otázku “ Dobrá a jak se tak dostanem? Koleje tam nevedou a letiště je ještě v plenkách“. Houslista Čahoun zděšen dálkou okamžitě tvrdí, že jeho škodovka trucuje a nejede, nemá kola a vlastně ani motor. Věříme mu to a tak záchrana přichází od Dana co dobro obsluhuje, že prý povoz má a koně k němu nepotřebuje. Kukymu naštěstí prý přední kolo jen vibruje ale ještě neupadlo a tak tam snad všici dojedem. Souhlasíme! Ale náhle Kuky vece – musím přibrat svého „Mimineka“, máma poručila a Dan že má v pátek ještě rozdělanou nějakou práci a tak se pojede až v sobotu. Navigátorem je pověřen basista Jizva což nás v zápětí dovedlo k myšlence, že asi ke hraní zřejmě nedojde. Není zbytí, opět souhlasíme a objednáváme kořalku.
    V pátek tak vyráží Kuky, sním Miminek, zvukařka Stará větev a moje maličkost směr Slabčice, kde večer v místní Osvěžovně se přehoupne do brzkého rána. Čekáme na zbytek, tedy na podstatnou část kapely. Desátá, jedenáctá a už i dvanáctá hodina odbila a nikdo nikde. Čekaní vyplňujeme prací na zahradě a štípáním dříví, přeci jen je v chalupě neteplo. A Dědek rád topí v kamnech dřívím, které někdo připraví. Začínáme pochybovat o navigačních schopnostech Jizvy – a skutečně, po dvanácté se hoši telefonicky ozývají z Benátek a že prý si to již uhánějí na Tábor. Po upozornění, že na Písek nemusí přes České Budějovice, mění směr a do půl hoďky sou tu, co by dup. To bylo radosti a objímání, všichni melou pátý přes devátý, jedině Dědek nakládá do kamen a v očích má podivný lesk. Začínáme mít obavu o chalupu a táhneme ho ven, kde Jizva zrovna vypráví jak opět vyhozen
    z baráku, jsa na nuceném vandru, vařil sekyrkovou polévku. Když se od omastku, brambor a krup dostal k té sekyrce, Dědek vytřeštil oči a hnán asociací vyhrkl “ Kamna, kamna, musím honem přiložit“. A jsme zase tam, kde jsme byli.
    Nastává porada, jak se vlastně do Smolče přesuneme, když máme nástroje a komba. Nikdo nechce šoférovat, tedy spíše abstinovat. Prý jestli nemá Jaryn nějaký vozík, a co myslíte? Má! Starej vozejk na trávu, s kolama obitýma obručema, byl okamžitě zařazen do vozového parku Tři a půl Bandu. Je provedena zběžná kontrola brzd a sbíhavosti a určen dvoutaktní motor Dědek – Jizva. Lepení na pneu nabylo nalezeno, ale i tak to risknem. Dědek chodí po zahradě s banjem a preluduje, ostatní nakládají Bandvůz proprietami ke hraní, a tak Jaryn vyrušuje Dědka s prosbou, zda by také nepomohl a alespoň si ze stodoly přinesl klobouk. Za vzdalujícím se Dědkem se nese jeho hudrování – hraje na banjo „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Konečně je pátá hodina, vše naloženo a můžeme vyrazit. Vozík na silni dělá takovej randál, že lidé vycházejí ze vrat s nadějí, že do obce zavedli vlak. U Slabčického kostela vybíhá farář a že prý mu z toho rámusu ten přibitej spadl s krucifistu. Přezíráme jeho nářky a smekaje klobouky na pozdrav všech přihlížejících, rázně míříme i s povozem do místní Osvěžovny. Po doplnění paliva vyrážíme směr Písečná Smoleč. Danovy těžkne dobro při sdělení, že je to pouhých necelých osm kilometrů. Zapřažení šimlové však vědí své a tak po ostré chůzi jsme za dvacet minut na místě, kde se dovídáme, že hospodskej Josef vyvěsil plakáty teprve včera večer – prý z obavy, že by mu do hospody chodili lidi. Postavíme ozvučení, dáme pivko a úderem šesté začínáme hrát pro tři lidi, sedících v hospodě z kterých je jeden nahluchlí děda hospodského. Neházíme flintu do žita a skutečně naše muzika začíná lákat kolemjdoucí lidičky. Nejprve strkají do dveří jenom hlavu ale později i nohy. V půl sedmé dorazí horda z chatové oblasti nedaleké Vltavy a atmosféra se rázem mění na příjemné hraní s příjemnými lidičkami. Postupně se zapojují do zpěvu a v osm hodin s námi řve celá hospoda Rikatádo. Hospodský jako tornádo roznáší zlatavý mok a začíná se i usmívat – náhle mu lidé nevadí. Čahoun málem zavařil housle a nemaje strach z odjezdu popíjí
    s námi pivko. Časem se od něj dovídáme, že ty Krušovice se fakt hodně zlepšili a to pivko je opravdu moc dobré. Vysvětlujeme mu, že pivko je fakt skvělé, ale že on nemá Krušovice, ale desítku Zlatého bažanta. Nereptá, nasává dál a chutná mu stále skvěle. Hospodský Pepa v deset dává k dobru přeuzenou koninu a tak nálada stále stoupá. Když k tomu o půlnoci přidá topinky nemá to vůbec chybu. Lidičkám se nechce domů takže je musíme vyhodit, nemáme totiž už co hrát. Ukončení lidičkám zřejmě nevadí, chtějí se s námi hromadně vyfotit. Přání plníme a vyrážíme noční krajinou zpět do Slabčic. V polovině cesty nám klekl motor, Dědek s Jizvou si zadřeli písty a tak nám s povozem pomáhají místní. Za půl hodinky již sedíme v naší stodole a s námi i starosta obce s přáteli. Dovídáme se, že se šli juknout jen na chvíli, ale už zůstali do až konce. Plánujeme akci na příští rok. Prý na dožínky. Jaryn hned navrhuje složit koňskej povoz z dílů co má rozvěšený po stodole. Krotíme ho, loučíme se s přáteli a jdeme bivakovat. Byl to fakt pěknej den a ještě hezčí večer. Škoda, že jste nebyli s námi.

    Paňák, dokumentarista.

    Pro další fotky klikni zde: Třiapůl Band Fotogalerie
    Cesta na Smoleč
  • Opravdu nepravdivé pověsti ?

    Alternativní názvy: Nové pověsti České pro pamětníky / Pověsti z evropské kotlinky / Pohádky k neuvěření /

    Byla to taková mrňavá zemička, ani království, ani republika, ani diktatura, řekl bych, že ode všeho něco. Vždy ten, kdo uměl nejvíce žvanit a slibovat, vládl nějakou chvílí, než-li ho sesadil větší kecal a slibotechna. Kdysi, v dávných dobách to byla celkem velká země, táhla se od východu na západ a slunce mělo co dělat, aby ji za den přeběhlo. Nojo, jenže každý nový nejvyšší Žvanil ji kus zašantročil, aby měl na vládnutí a kamarádům na skleničku a důvod proč to muselo být se vždy nějak okecal. Kdo to dokázal nejlépe, dostal titul – Nejvyšší Žvanil – a stal se v zemi vládcem. Dbalo se i na umělecký dojem přednesu. Jeden z prvních kouřil čibuk a přes něj mluvil dunivě, jako by byl zavřený v sudu. Vyhrál větou “ Právě jsem se vrátil z Hradu….“ dav zajásal a poslal ho tam zpátky. Když se první uchlastal přišel další, moc mluvit neuměl, ale krásně hrál na heligónku, tak mu ten titul dali, aby byla změna. Pár let vládl, sprostý lid ho měl celkem rád, pak někde zahrál falešně a druhý den umřel, asi mu dali něco do piva. Po něm už nebylo z čeho vybírat, kandidáti se asi báli, aby nedopadli jako ten s harmonikou. Další už byli jen nudní patroni, jeden ouřada, jeden generál. Nic po nich nezůstalo, žádný památeční výrok ani aféra. Lid se už začal trošku bouřit, ne moc, jen tolik aby byla sranda, ouřadu a generála vyhnali a zvolil prvního který vystoupil na tribunu. Mluvil rozvážně všemi nářečími, kterými se v zemičce mluvilo a roztomile je mixoval dohromady. Ten vládl dlouho,předlouho! Světu a ostatním zemím v sousedství bylo šumafuk, kdo v pidizemi zrovna vládne, zdejší armáda měla jen jednu pušku a pět šavlí. Nikdy se nevědělo kdo si flintu zrovna půjčil na zajíce, jestli generál a nebo nový vládce. Pro své okolí nebyla tahle armáda nijak nebezpečná, naftu neměli, tak jim dávali pokoj. Ona to vlastně nebyla zemička, jen ďolík, ale moc a moc hezký, jako by ho Pánbůh zadkem vytlačil. Sedněte si do načechraného písku a když vstanete a ohlédnete se uvidíte přesnou plastickou mapu té zemičky, dolík se zvednutými okraji hor a uprostřed kde se vám otisklo moudí, hlavní město. Tam, kde jste otiskli stehna byla úrodná nížina, pod lýtky dvě doliny a mezi nimi maličké pohoří. Žil tam lid pracovitý, šikovný, když dělal na svém, ale na robotě toho nikdy moc nepodělali. Co pánům ve dne vypěstovali, v noci většinou rozkradli. Nedivme se, zadarmo a na cizím se špatně dělá! Pohádky z toho oudolíčka byly plné jinotajů a skryté srandy, pro cizince skoro nesrozumitelné. Tam kde se místní chechtali, až se za paňděro chytali, cizinec koukal, jako Tydý a nerozuměl. Takový to byl svérázný humor! Však si tiše sedněte a poslouchejte!
  • Prdítka z Kalifornie

    Velmi zajímavý a užitečný vynález. Je to sice anglicky, ale při troše pozornosti, pochopí i neznalec.