Podobné příspěvky
Kamarádi z Vyšehradu
Když jsem viděl novoročenku Kamarádů z Vyšehradu, kde přejí Suchou Stezku, hned jsem si vzpomněl na Skupinu Močálové. Tato skupina nedávno oslavila 40. výročí založení.
Na Vyšehradě se scházela velká parta kamarádek a kamarádů z různých osad a koutů Kladenska.
Začínali tam i „PADOUŠI“ dnes je známe, jako“ P.A.Douši“,(z donucení úředníků,kterým se nelíbil jejich název „PADOUŠI“, protože se neslučoval s tehdejším světovým názorem a byli by špatným příkladem pro mládež).
Sleziny se pořádaly většinou ve čtvrtek, kde se domlouvaly příští vandry a potlachy.
Kdo chtěl někam vyrazit na čundr, zastavil se na Vyšehradě a věděl, kam se kdo a kdy chystá.
Byla to taková trampská ústředna. Tak nebylo divu, že lidí přibývalo.
V roce 1969 tam obsluhovala starší paní neurčité národnosti, někdo říkal Jugoslávka a někdo Bulharka, nevím. Podstatné je, že se hospoda zaplnila a milá hostinská musela běhat. Jednou při jedné takové větší sešlosti, to nevydržela, a protože neuměla dost dobře česky, začala nadávat po svém, „vy chlasčíte, jako, jako ten močál“.
Tak když byla další slezina a kamarádi přišli, ozývalo se “ á Močál přišel“. Protože jich chodilo více
uchytil se název Močálové a tak si říkají dodnes.
Proto mě zaujala ta „Suchá stezka“ z Vyšehradu.
Seton 12- Hraní na louce
14.7.2012
Festiválek na Setonu u Žloukovic se skutečně vydařil. Účast byla hojná, ať ze strany účinkujících, tak z řad diváků. Organizace vynikající, ceny mírné, proto hodnotím Zlatou hvězdou.
Dorazily i zástupci cizích velmocí. Na zabránění případného konfliktu dohlížela naše bdělá „Veselá Bezpečnost“.
Par nových fotek je v rubrice: Seton
Třeba někdo pošle další postřehy a fotky!?
Jedna rána stačí!
Z knížky ,,Jak jsme dělali tramping“
Jednoho pátečního dne roku 1969, se opět vypravili do ,,Kvelbu“ na Podkozí. Jenom oni dva, neboť Tom, třetí z dnešní party, měl za nimi ten den z pracovních důvodů přijet až večer.
Stěny ,,Kvelbu“ krom parůžků lesní havěti zdobily hlavně vzácní vycpaní ptáci. Jestřáb, káně myšilov, poštolka, dokonce i vzácný sokol stěhovavý a různé druhy sov a výrů, chlouba Tomova interiéru, dědictví po jeho předcích!
Nad starou postelí, která přinejmenším pamatovala první republiku a která zabírala čtvrtinu ,,Kvelbu“, vysel obraz vyvedený v oleji, výstavní to kýč znázorňující říjícího jelena od neznámého autora, na mnoha místech prostřílen kulemi Tomovými! Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli ten jelen na tom obraze ,,řval proto, že do něj Tom střílel, nebo pro to, že ho ten ,,umělec“, tak ,,zmršil!“
Důvod střelby byl prostý! Když se Tom na ,,oko“ naštval, Kaňkura se ukryl za masivní pelest postele. Tom zahájil palbu ze své pistole, na ten obraz nad jeho kudrnatou hlavou! Takhle občas spolu ,,blbli!“ Byla to jen taková hra. Oni dva, to byla dvojka k pohledání!
Ta pistolka byl malý ,,poplašňák“, který měl odvrtanou hlaveň, dávala se do něho poplašná patronka a brok. Průbojnost na krátkou vzdálenost byla až překvapivě dobrá.
A teď ležela tato pistolka smutně a opuštěně na dubovém stole.
Dewi jí vzal do ruky, chvíli si jí prohlížel a pak jen tak z legrace zamířil na vycpanou sovu ušatou. ,,Ustřelím jí ucho“ povídá v žertu. ,,Tím se netrefíš ani do vrat, má to krátkou hlaveň a nemá to mušku“ odpoví Kaňkura.
Dewi položí pistolku zpátky na stůl a oba pokračují v klábosení a v očekávání příjezdu kamaráda Toma.
Náhle třesk必利勁
ne rána! Kaňkura strne!
ne rána! Kaňkura strne!
Dewi drží v ruce tu malou pistolku a jedno ucho sovy ušaté pomalu klesá k podlaze.
,,Proboha, Tom se posere, fakt posere!“ zahořekuje Kaňkura. Sebere pírko z podlahy a zasune ho sově zpět, odkud bylo násilím vyrváno!
Když se objevil Tom, oba kluci se poťouchle usmívali a nápadně pokukovali na trofejní stěnu. Tom zavětřil jako ohař. Pojal podezření a začal prohlížet ony zděděné památeční trofeje. Snad nějakým nadpřirozeným vnuknutím zatahal sovu ušatou za obě uši. Když mu jedno ucho ostalo v ruce ztuhl. Potom nám chvíli nadával, potom se tomu dlouho smál!
Celý večer si ho Kaňkura dobíral: ,,Ale stejně to byla mistrovská rána, co říkáš Tome!
,,To byla! Uznávám volové!
( Štěstím pro oba kluky bylo, že Tom nezahájil palbu. Za pelest postele by se oba nevešli!)
Co mi vyprávěl kamarád Tom 28.6 ,,U Kašáků“
K příběhu z roku 1969 o kterém hovoří článek ,,Jedna rána stačí“, se váže tato zajímavost!
V loňském roce, po 43 letech od oné události, kamarád Tom zcela náhodně navštívil výstavu v Policejním muzeu České republiky v Praze na Karlově.
V jedné vitríně, pod názvem ,,Vyrobili si sami“, objevil onu malou poplašnou pistolku o které se v článku píše, kterou si kdysi jako kluk předělal na brok. Pod ní byl nápis:,,Tvůrce chtěl dodat nápisem světovosti…“
On totiž Tom tenkrát na tu pistolku ještě vyryl ,,honosný“ nápis, podle kterého jí po letech identifikoval!
Kdysi jí věnoval jednomu svému kamarádovi, Marvanovi. Jaký byl další osud této pistolky a proč se objevila právě v této expozici nemá tušení!
Dewi
Ekologie, kouzelné slovo
Ekologie.
O tomto fenoménu bylo napsáno snad všechno, ale stačí se na to podívat pozorněji a zjistíte, že.
Jak říkal vodník Čochtan (krásně to namluvil Jan Werich),“když se díváte,semhle, ona stojí tůhle, po kolena ve vodě,má na hlavě břemeno, je šero a padá mlha,tak by jste si mohli myslet,že táámhle, by mohla stát, docela pěkná ženská“.
To přesně vystihuje podstatu věci.
Samozřejmě vybíjení velryb není v pořádku, ale také není v pořádku, že se kácí naše lesy, v zájmu jakési plánovitosti, těžby, nebo snad 5letého plánu? Stromy u silnic, protože by se někdo mohl zranit.
Že umírají, na stojato, to určitě není jejich vina, ale tun svinstva, které sypou silničáři.
Na polích nám rostou dočasné továrny, skladiště na nic a ekologické solární elektrárny. Do toho skla, betonu a plechu se jistě bude lépe vsakovat dešťová voda, než do lesa, nebo obdělaného pole.
A pak, že ubývá spodních vod. ODBORNíCI VARUJí!!!
Když se kouknu po ránu na nebe, místo červánků vidím stopy letadel, které rozvážejí humanitární pomoc, asi těm, kteří dopadli, jak co nevidět dopadneme my.
Hned vidím, že musím začít u sebe,přestat plýtvat vodou,energií,kouřit,jíst,chodit do lesa,abych snad nepoškodil mech, a nebo, neviděl ,ta zvěrstva,která tam ti hospodáři páchají, v zájmu lidstva.
Čáry Máry EKOLOGIE a co budeme jíst a pít?
To je přece jasné. Sojový chleba, sojové párky, sojové mléko, sojové maso.
Typické české jídlo, sójoknedlo,sójozélo a sójomaso.
ODBORNíCI již jistě zpracovávají studie, o kolik let se nám prodlouží život.
Nedávno, prošlo tiskem, že nějaké ekologické hnojivo, kterým se sója, u nich hnojí, když zafoukal vítr, otrávilo půl vesnice, ze které, tuto kvalitní, výživnou potravinu dovážíme.
Navždy, Ekologioptimista Jardočka.
Konec jedné legendy?
Tím bych rád oslovil všechny,kteří můžou a chtějí přispět,nějakým příspěvkem či fotografií,
abychom, se mohli zasmát,nebo i zavzpomínat.
Na doby minulé, kamarádky a kamarády.
Na dávno zapomenuté příhody a podobně.
Je to skutečně konec jedné legendy, nebo by stálo zato oprášit,Meku(Mecca) kladenského trampingu,
kterou Černá Máry bezesporu byla.
Ahoj kamarádi a trempové.
Vzpomínka na velkého Trempa Paťara (Zděnka Velíška)
Našla jsem vaše stránky díky kamarádům z osady Staří Vlci z Kladna, kteří na památku hrají píseň Berounku od Paťara, kterou tolik miloval. Byl trempem tělem i duší miloval trempink přírodu i vůni táborových ohňů. Kdekoliv se hrály trempské písně nesměl chybět a vždy si s láskou jakoukoliv písničku zahrál. Měl plno kamarádů, se kterými trempoval po celé republice. Nyní se na nás dívá z trempského nebe.
Chtěly bychom poděkovat kamarádům za milou vzpomínku dcera Veronika a Paťarka.
Děkujeme za krásný příspěvek na „Vaše Forum“. Byla by věčná škoda jej nezveřejnit i pro ostatní.
Protože máme jen tu jednu fotografii Paťara, pokusíme se to napravit obrázkem z mého prastarého cancáku,kde je celá řada jmen kamarádek a kamarádů, kteří se nám ztratili z očí a o kterých by zde
na našem blogu, měla být také řeč. Je velká škoda,že je celá řada kamarádek a kamarádů , které si nemůžeme připomenout,protože neznáme ani jejich pravá jména a iniciále narození,případně i úmrtí.
Jména nejsou až tak na závadu, protože se stejně známe většinou přezdívkami, ale připomenout něčí významné výročí je příjemné a určítě potěší.
Třeba jen takovou vzpomínkou.
Na potlachu Starých Vlků na Podholí, někdy 1992, tuším 5.oheň.
Jeden kamarád spěchal přiložit na oheň a nebýt duchapřítomnosti Dědka, tak měl Paťar po hůlce.
Dědek volá, „hej, to je hůl Paťara“.
Kamarád povídá ,“ si děláš srandu, je nějaká zlomená,podívej se, jak je krátká“.
Dědek odpověděl,“ však on je Paťar taky krátkej“.
To jsou takové střípky, které si člověk pamatuje i po mnoha letech a ty sem určitě patří.